Řidiči, berte nás!

Řidiči, berte nás!
Pin It

Když se začátkem léta kamarádka Helena vracela vlakem domů na Moravu, zaslechla, jak se mladí spolucestující vzrušeně baví o svém nejnovějším zážitku: jednomu z nich ujel vlak, a tak stopoval z Olomouce až do Brna. Pro druhého to bylo zcela neuvěřitelné a i sám stopař zjevně považoval svůj kousek za výjimečný. Helena nevydržela a sdělila jim, že jsme se před pár dny vrátili ze stopu do Francie. Přivodila jim tím mírný šok.

Nedlouho potom jsem si na stánku v jistém populárním časopise přečetl, jak riskantní a nezodpovědný je autostop. Ale opak je pravdou. Negativní názor na tento způsob cestování je mýtus, který se na následujících řádcích pokusím zbořit. Jaká je tedy minulost a přítomnost autostopu v Čechách, z Čech a zase zpátky?

Vydáváme se na cestu

Je páteční ráno a na pražské výpadovce na Plzeň stojí dvě postavy z nichž jedna třímá ceduli s velikým D. Ty dvě postavy jsme já a Helena na počátku cesty na prázdninovou brigádu, a to D znamená Německo, totiž Deutschland. Doufáme, že se přes něj dostaneme do Francie, kde na jihu leží náš cíl, vesnička Salechan.

První nám staví muž, který dříve pracoval jako technik na letišti v Ruzyni. Svěřuje se, že do letadla by nesedl a na vysvětlenou popisuje metodu opravy naprasklého nosníku křídla. Když přijde řeč na jeho současné zaměstnání, dozvídáme se, že vlastní přepravní firmu. Jednoho řidiče kamionu má zrovna ve vězení v Norimberku za to, že přetáhl povolenou dobu jízdy o osm hodin a neměl na pokutu.

Organizovaný autostop

Řád organizovaného autostopu byl vydán Svazarmem, ČSM a ČSTV 11. února 1964. Jeho účastníci ve věku 16–27 vyráželi na silnice vybaveni průkazem s červeným terčíkem a kupónovou knížkou, přičemž tím prvním na řidiče mávali a z toho druhého jim dávali kupóny za každých ujetých 20 kilometrů. Řidiči se pak mohli zůčastnit soutěže, ve které čekali odměny na ty z nich, kteří svezli nejvíc stopařů nebo s nimi ujeli nejvíc kilometrů. Stopaři byli na cestách pojištěni a měli právo na slevu v turistických ubytovnách – nejméně dvě koruny za noc.

Pomineme-li zmínky o nutném doporučení tělovýchovné nebo mládežnické organizace (které bylo prý jen formální) a kontrolním orgánu autostopu, najdou se v řádu stále platné praktické informace. Například to, že akce začíná první jarní neděli a končí 31. října. Pochybuji sice, že by časové vymezení tehdy někoho odradilo od stopování řekněme v listopadu, když mu ujel vlak, ale stop v zimě opravdu nebývá nic příjemného.

Na vlastní kůži jsem to poznal, když jsem se odhodlal jet před pár lety v prosinci do Dánska a místo na severu Evropy jsem skončil zmrzlý na Proseku. Někdy ale není zbytí. Dívka, která nechce být jmenována aby svým rodičům neztěžovala jejich úděl, stopovala 23. prosince ve tři hodiny ráno z Havlíčkova Brodu do Prahy a čekala jen půl hodiny. Poněkud neobvyklý je případ dánské stopařky Katji, které zastavilo auto o Vánocích i přesto, že měla na sobě převlek dědy Mráze. Zimní stop ale vskutku není žádná kratochvíle a pokud vím, provozuje se pouze z nutnosti.

hitchhiking czechhitchhiking czechNa hranicích

Už jsme za Plzní a začíná pršet. Vytahujeme pláštěnky. Trochu jsem se kroutil když je Helena balila, ale teď jsem jí za to vděčný. Nechceme totiž odradit případné ochotné řidiče vidinou zmáčených sedadel. Trvá to, ale nakonec nás vysvobozuje Němka českého původu na cestě domů do Norimberka. Sympatická, něco přes třicet a docela od rány. Říká, že pro kohosi „staví dům” v Čechách a právě byla vynadat mistrovi na stavbě, který se jí snažil okrást.

Jinak ráda cestuje, ovšem narozdíl od nás letadlem, hlavně do Asie. Vypráví, jak byla poprvé v Thajsku, což je podle ní Orient pro začátečníky. Mírně pokročilí jezdí do Indie a Čína je jen pro drsňáky. Výklad o Východě po chvíli vystřídá vyprávěním o svém životě: o práci v ústavu pro tělesně postižené, a pak vlastním dočasném připoutání k invalidnímu vozíku... Ale to už jsme na hranicích. Celníci nám prošacují auto a batohy, v ešusu místo drog najdou ponožky a jedeme dál.

Autostop je dobrovolný

...praví se ve vzpomínaném řádu, jehož autoři si kladli za cíl „umožnit mladým lidem putování v přírodě a poznávání krás vlasti”. I dnes se stopaři vybavují cedulemi se jmény kýžených míst a postávají u silnic zcela dobrovolně. V jisté vzdálenosti závislé na obsahu cestovatelovi peněženky se však ze stopu stane nutnost – hlavně v cizině. Na vlak nebo autobus domů stopaři prostě nemají. Snad proto časopis My z roku 1964 v článku věnovaném autostopu připomínal, že má i výchovnou cenu, protože učí mladé lidi „umět se dostat ze všeho”.

To „všechno” většinou znamená odjet z míst nepříznivých pro stopování. Řidič vás například v dobré víře, že kde je hodně aut, tam se dobře stopuje, může vysadit uprostřed rozdvojující se dálnice a odjet dříve, než vám dojde do čeho vás dostal. Uprostřed Bruselu vám pak jen přejít ke kraji může trvat půl hodiny. Další „výtečná” místa jsou malé vesničky s obchvatem, centra měst, prázdná odpočívadla a volná dálnice (na ní se ve většině Evropy stopovat nesmí).

Repertoár vyprošťovacích metod přitom není nikterak široký. Můžete čekat, ptát se řidičů zaparkovaných aut (pokud tam nějaká jsou) nebo jít někam jinam. Na dálnici to ovšem není tak jednoduché, protože nejbližší čerpací stanice nebo nájezd může být vzdálen několik desítek kilometrů. Univerzální radu pro tento případ neznám, ale při troše štěstí by se vám mohlo dostat podobné záchrany jako nám na cestě do Francie.

Policie slouží lidu

U Norimberka se nám moc nedaří. Nakonec nám někdo nabídne svezení na „lepší místo”, jen asi 20 kilometrů, kde se oddělují dálnice pro různé směry. Nejsme vybíraví, takže jedeme. Na křižovatce jsou dvě dálnice spojeny nájezdy a opravdu to vypadá slibně. Po chvíli ale zjišťujeme, že auto k nám zabloudí nejvýš jednou za pět minut. Čekání se protahuje. Zastaví někdo? Vida, policie.

Muž zákona vysvětluje, že nájezd není nájezd ale součást dálnice, takže se tam nesmí stopovat. Chápeme to a na oplátku mu vysvětlujeme, že tu nikde jinde stopovat nejde. To zas chápe on, takže tam proti sobě stojíme v naprostém porozumění. Po chvíli se policisté usnesou, že pokuta by nás z dálnice zázračně neodnesla, takže bude lepší odvézt nás někam, kde se dá stopovat. S radostí přijímáme a hlídkový vůz s námi míří k nejbližší čerpací stanici směrem na Frankfurt.

hitch-hiking praguehitch-hiking pragueStopaři sobě

Podle článku Jana Straky a Michala Novotného v My to byli oni, kdo uskutečnili první organizovaný stop dne 25. února ráno v 8.05 hodin. Je příznačné, že řidič měl spolujezdce, který sám dříve prostopoval celou Evropu. I dnes motoristé, kteří berou stopaře, často dříve sami stopovali nebo to dělají jejich děti.

Rodiče stopařů se často svěřují, že by jinak asi nikoho nebrali, ale vezmou vás, protože si přejí, aby i jejich děti šťastně dojeli. Stopaři za volantem si zase živě představí sebe, jak čekají u silnice a zastaví, aby splatili svůj „stopařský dluh”.

Jedna Francouzska původem z Afriky mě přesvědčila, že řidiči mohou brát stopaře i z důvodů náboženských. Když nám sama za soumraku zastavila ve svém sedanu, nemohl jsem se ubránit otázce, jestli se nebojí.

„Lidí se nebojím, protože všechny stvořil Bůh a jsou dobří”. Auto vám může zastavit i proto, že řidičku přemluví její sedmiletá dcerka, nebo protože takový byl výsledek demokratického hlasování všech pasažérů. Zdá se, že někteří cestovatelé spoléhají i na řidičskou zvědavost – jinak si nedovedu vysvětlit cedule „Chicago” a „Los Angeles” v rukou stopařů kdesi u Frankfurtu.

Brána jazyků uzavřená

Původní záměr byl jet do Francie bez oklik přes Německo, ale náhoda tomu chtěla jinak. U našich západních sousedů pršelo, nikdo nestavěl a morálka (hlavně moje) klesala. V takové situaci jsme nemohli odmítnout nabízené svezení, byť jinam než jsme chtěli. Tak se stalo, že místo na západ do Frankfurtu jsme vyrazili k Mnichovu, čímž se nám do cesty postavilo Rakousko a Itálie. Změna plánu nám zlepšuje náladu a řidiči berou. Majitel soukromé hudební školy si s námi ve svém Audi od Jense Weissfloga zajel dobrých 100 kilometrů a ještě nás pozval na čaj, abychom si dovyprávěli, co jsme nestihli po cestě. Délka mých vlasů v šeru spletla řidiče tiráku, který si patrně myslel, že naloží dvě dívky a pak celou cestu nemluvil.

Ještě před rozedněním staví důstojně vypadající pán a italsky chrlí otázku, ze které je mi povědomé pouze slovo „horor”. Tvářím se asi dost nechápavě, protože řidič mávne rukou a už se chystá přemístit huskyho ze zadního sedadla do kufru kombíku. Rázem ožíváme. „Jo jestli se bojíme psů? Nééé!” gestikulujeme všemožně, protože si nechceme nechat ujít cestu s hafanem na klíně. Náš cíl: Janov.

Středomořské horko nám hladí tělo i duši. Snad hodinu stojíme u dálnice na pobřeží a užíváme si krásného rána. To ještě nevíme, že si tam budeme užívat i téměř celé odpoledne. I onen stopař v prvním autě, které se zůčastnilo organizovaného autostopu, prý projel snad všechny země Evropy, ale do Itálie se nedostal. Provoz na hranicích hodnotil jako příšerný.

My jsme se do Itálie dostali lehce, ale teď to vypadá, že z ní už nikdy. Takže stojíme na dálničním propletenci s vyhlídkou na moře a hodiny odoláváme únavě a občasným pokusům místní policie nás vyhnat. Situace je ale tak beznadějná, že jim nakonec dáme za pravdu a volíme ústup. Na vlak do nejbližší zastávky máme a tam se nám snad povede lépe. Ne o moc. Těsně před půlnocí nás bere náklaďáček přískokem do vedlejšího města, a tak se nakonec ukládáme k spánku na romantickém dřevěném můstku přes suchý příkop k zatlučené brance.

Další den se vyšplháme ke „Sluneční dálnici”, která sice kopíruje sředomořské pobřeží, ale o pár set metrů výš v horách. Včerejšek nás zpracoval, takže si píšeme ceduli do nejbližšího městečka kam musí jet každý, protože není kam uhnout. Přesto čekáme dobré dvě hodiny, než nám zastaví blondýna ve žlutém Fiatu. Vůbec si nerozumíme, a tak jen přikyvujeme kdykoliv vysloví jméno onoho městečka Taggia. Už se blížíme, a tak jí při vzpomínce na ranní výstup k dálnici prosím, ať nás vysadí hned u nájezdu.

Ptá se, jestli to opravdu chceme a já vehementně přikyvuji. Helenka má jakési pochyby, ale já opravdu šlapat další kopec nechci. Nakonec nás slečna vysazuje hned u budek na dálniční poplatky a odjíždí – směrem k francouzským hranicím! V tu chvíli jsme myslel, že si to nikdy neodpustím. Celou cestu jsem měl za to, že nás slečna chce odvézt do centra Taggie a ona se zatím ptala, jestli jedeme jen tam nebo někam dál.

Tady ano, tam ne

Řád, který měl organizovaný stopař v šedesátých letech ctít, dával v podobě zákazů několik dobrých rad, například nestopovat v zatáčkách, na křižovatkách a před vrcholem stoupání, ale zakazoval i stopovat nákladní automobily. To nebylo příliš logické, na což ostatně poukazuje i zmíněný časopis My.

Nákladní vozy jsou bezpečnější, protože z kolize vyjdou většinou podstatně lépe než osobní automobily. Proto také například v Německu ani nemají bezpečnostní pásy v povinné výbavě. Autoři dobového článku se kvůli tomu na své cestě dostali do konfliktu s řádem i s policií, ale současní stopaři na tiráky spoléhají jako na stálici nebe dopravních prostředků. V některých zemích mají sice kamiony zakázáno víc než jednoho spolucestujícího, ale to může stopařům přivodit nanejvýš problémy v podobě delších čekacích dob.

Zázraky a dobří lidé

Z prokleté Itálie jsme se nakonec dostali zázrakem. Po jazykovém debaklu s řidičkou Fiatu a dalším čekání v úmorném vedru přijíždí italská policie. Vůbec se o nás nezajímá a kontroluje řidiče, kteří nám tím pádem nestaví. Přichází k nám mladý strážce zákona a úplně neformálně s námi začíná sdílet vlastní zážitky ze stopování v Izraeli. Odchází a nám se stále nevede. Vidíme, jak si půjčuje od kolegy propisku a něco píše na kus papíru. Nevěříme svým očím. Muž zákona přichází a podává nám ceduli vlastní výroby. Ještě než stíháme poděkovat, letmo zdviženou ceduli zahlédne kamión a zastavuje. Jede až na hranice a my jsme vysvobozeni.

S Itálií za zády a s policejním požehnáním nás definitivně opouští smůla a my chytáme jednoho auto za druhým směrem na západ k francouzskému Toulouse. Jeden tirák řídí Španěl jménem Augustýn, se kterým si vůbec nerozumíme, ale přesto vedeme živý rozhovor. Nabízí nám nějaké konzervy a když se dozví, že jsme vegetariáni, zlobně nám doporučuje abychom jedli trávu. Nebo nám snad říkal, že jsme trávožrouti? To se těžko pozná když si někdo ukazuje do pusy, pak ven z okénka a křičí přitom „yerba”.

Je noc a my jsme zase jednou odbočili z trasy. Vzal nás kamion, který sice nejel přesně naším směrem, ale říkal, že nám po cestě rádiem určitě někoho sežene. Souhlasili jsme, ale na okreskách už jsme na žádné další tiráky nenarazili, takže stojíme v jednu v noci v neznámém městečku asi 80 kilometrů od našeho cíle. Nechce se nám spát a tak spíš z recese máváme cedulí na prázdné hlavní třídě v centru. Třetí auto staví. Je v něm mladá dvojice, která vlastně jede někam jinam a naši vesničku ani nezná. Stejně nás ale vezmou a s asi hodinovou zajížďkou nás vysadí v nejbližším městě, které je ještě na mapě. Tak naposledy přespáváme ve spacáku ani ne 10 kilometrů od cíle, kam dorážíme až další, čtvrtý den ráno.

V cíli

Oproti původnímu plánu byl náš stop o dva dny delší a vedl přes dvě země navíc. Vystřídali jsme desítky všemožných vozidel a posbírali nepřeberné množství zážitků. Cesta zpět byla podobně bohatá, i když Rakousku a Itálii jsme se raději vyhnuli.

Organizovaný autostop šedesátých let skončil naopak předčasně kvůli neštěstí, které postihlo jednu z účastnic. Podobné události stále zkalují veřejné mínění o stopování a bylo by na místě poskytnout objektivní údaje, které by ilustrovaly bezbečnost či nebezpečnost autostopu. Bohužel vás musím zklamat: o žádných takových nevím. Mezi stopaři převládá názor, že samotné ženy jsou ve větším nebezpečí než muži nebo páry, a že stopovat v noci je pro ně příliš velký hazard

Mohu se jen připojit k radám, že ženy by měly stopovat bez cedulí, aby před nástupem do auta měly během rozhovoru o cílu jízdy čas odhadnout řidiče, a že by neměly přijímat nabídky svezení pokud je ve vozidle víc než jedna osoba. Nicméně pokud jste řidič, tak tím, že nebudete brát stopaře jejich bezpečnost rozhodně nezvýšíte. Proto bych se chtěl na závěr za stopaře přimluvit: řidiči, berte nás!

Cold Weather, Hot Deals - Get $40 off hotel bookings

Naše mise

1. Chcete-li si myslíte
Uděláte-li si lidé myslí si myslí, budou tě miluju. Pokud jste opravdu si myslí, budou vás nenávidět.
2. Sdělit světu pravdu
Když si jen říct pravdu, začnete vydělávat důvěru, jako novináři, naším posláním je říkat pravdu.
3. Aby se budete smát
Chceme, aby se budete smát, smích, úšklebek, škleb, nebo úsměv, když se snažíme najít vzhůru života ve vší zla kolem nás.
Think Magazine is a grenade in the lap of journalism!

_ The Economist

 

Name Day/Svátek

Yesterday : Taťána Today : Arnošt Tomorrow : Kvido After tomorrow : Hugo

 
Slangovy slovnik: Cože to sakra říkal?
Keeley Keeley: Slangový slovník

Keeley: Slangový slovník o 3000 výrazech vychází v druhé polovině [ ... ]

Rozložený Harry (Deconstructing Harry)
Joe Bodia

Jednou do roka s přesností hodinek Woody Allen napíše, zrežíruje a obvykle i obsadí hlavn [ ... ]

Interview s Annou Stárkovou
T. Navara Anna Starkova

O rozhovor jsme požádali tiskovou mluvčí jednoho z nejkontroverznějších ministerstev v Česk [ ... ]

Pražská Taneční Scéna Očima Cizích Djě: Pohodová, ...
Vlastimil Beránek Pražská Taneční Scéna Očima Cizích Djě

Usadili se v České republice a prosadili se na místní taneční scéně. Pochází z [ ... ]

Sexuální revoluce - Úvod do seriálu
Šimon Formánek

Sexualita jako projev ducha...

CYMBELÍN - Kolem osy
Barbora Gregorová CYMBELÍN - Kolem osy

Kapela Cymbelín nezní roztomile a zároveň tajemně a netradičně pouze d&iacu [ ... ]

Veselý žert na sjezdovkách
Joe Bodia

V Sava Mates na misi: Watch Ben se na to znovu, prokazující Sava řidiči mají více zábavy,  [ ... ]

New Orleans, been there, done that (byl jsem tam a...
Petra Šedinová Wendy Mucha v New Orleansu (Foto: Jeffree Benet)

Tajemné město, o kterém je řeč, se půvabně vlní do tvaru srpečku (odtud je jedna z přezdí [ ... ]

The Fall
Michael Kyselka The Fall

„The Fall jsou nejlepší kapelou na světě. Od roku 1976 vydali 25-35 desek (z&a [ ... ]

Kampaň pro záchranu Amazonie
Marie Sommerová Kampaň pro záchranu Amazonie

Rozhodněte se nebo bude rozhodnuto za vás!

V jaké restauraci jíte vy?
Marie Vokálková a Jakub Štefanko Globe Bookstore & Cafe

Přibírání nových zážitků z našeho intimního života patří k jednomu z hlavních (a dovol [ ... ]

Jeff Mills: Můžeš to být právě ty, koho napadne ně...
Joe Bodia DJ Jeff Mills

Jeff Mills je vysoce uznávaný techno DJ ze Spojených států, který se přestěhoval do New York [ ... ]