Jeden patek v Breznu Text: Dita Luffelmannova Labute jsou jedini operenci, kteri neunesou ztratu druha ci druzky, naposledy vzletnou co nejvyse, stahnou kridla a... neco jako kamikadze. Je patek v breznu. Z nedalekeho kostela zaznely zvony. Hura, je sest a ja mam padla. Rychle vyrazim, at si uziju jeden z prvnich jarnich veceru. Potrebuju jet na Smichov, ale nikam nespecham, tak hezky pesky. Pekne kolem Manesa po nabrezi, pak pres most, slaba pulhodinka chuze nikoho nezabije. Slunce zapada a ve vzduchu je pres vsechny vypary civilizace citit jaro. Parada. Jdu po nabrezi a nejsem sama. Potkavam pejskare, rodinky s detmi a zamilovane parky. Na vsech je znat, ze take citi to velke pnuti ve vzduchu. Zima umira. Uz pada sero, na dlouhe vecery si jeste pockame. Na obloze se objevila vecernice a trochu se ochladilo. Zapinam bundu a pridam do kroku. Po schodech nahoru, po moste a mozna stihnu vlak. Prechazim reku, ocima hledam Vysehrad, me oci putuji po stribrosede hladine a nevyhnou se romantice. Labuti rodine. Plavou si zrovna ke brehu, kam je laka potrava. Uz tam ceka nejaky clovek. To je teda otrava. A tady je realita. Nehazi jim rohliky. Od ruky mu sleha plamen provazeny ranami. Nechapu, co to dela a proc je plasi. Vykrik mi uvizl v hrdle. Uplynula vterina a jedna z bilych krasek pleska kridly o hladinu zavrazdena pro nevinu. Typek se sbira a klidne odchazi jakoby doslo krmeni. A pak uz jenom ricni proud mrtvolu bilou necha plout. A ja tam stojim jako bloud a chce se mi pohlednout a ptat. Jak se to muze stat? back <<