Jasny...
WRZ
Text a foto: M . Stransky
(Dalsi clanky od stejneho autora)

Na Nowym Swiecie jsem si koupil housku s houbama a dal si tentokrat pozor, abych si znovu neporezal a nepopalil jazyk. Sednul jsem si s tim pod strom vedle kostela, tam, kde noc predtim. Trochu hub mi spadlo na botu.

Vedle me si sednul fousaty Romeo a neprilis hezka a nie bardzo interesujaca divenka Ira - Julie. Byli docela nudni, ale i tak jsem nemel co delat.

Romeo me celeho osahal, kdyz jsem mu dal drobny, poplacal me po hlave a po pate a stokrat zopakoval, ze jsme dobry kamaradi. Ira byla sedmnactileta nanicovata holka, ktera pro jistotu tvrdi, ze je ji devatenact, nepamatuje si svuj telefon a adresu, nenosi hodinky, kamaradi s bezdomovcem, objima ho, nakresli mu ctyrlistek a necha se od nej portretovat pastelkou barvy nebe, ale kdyz ji chce Romeo polibit, ucukne a da mu prst na rty.

"Jakou barvu ma podle tebe nebe, kochanie?"

"Jsem naprosto volny !", rekne bezdomovec.

S nekolika prestupama jsem se dostal do Zebrzydowic a travil tam jeden z tech nadherne odpornych veceru, ktere jsou rovnou z fleku poezii. Vagon u lesa, barevny zarovicky a vsude priblbli ozralove, co jim neni ani zaboha rozumet. Dal jsem si pivo, protoze jinak ani neslo.

"Cekaji me dve hodiny, cekam ja je."

Z vagonu - hospody u lesa - jsem odesel na nadrazi, na perone jsem byl o dvacet minut driv a vlak mel jeste zpozdeni. Kolem me se odehravaly dva tri pribehy noci, vetru a oleje, vstupoval jsem do tech pribehu naparfemovanych vuni skoro prazdneho nocniho nadrazi.

Pomiloval jsem se se sirokou zenou v modre sukni a bile kosili, opatrne jsem ji odepinal sponky drzici cepec, ladil krasne k te sukni, pokladal jsem jeji telo na stolek v budce u koleji, z ktere se ridi kdovico, zhasinal jsem lampicku na tom stolku a spolu s popelnikem a krabickou cigaret Klubowe ji odsouval na okraj vseho. Zpod bile kosilevyplulo telo a pochytalo paprsky modreho a zluteho svetla prochazejici oknem z nadrazi, tiskla me k sobe matersky.

Dala mi pak zadarmo listek do Prahy.

Ve vlaku jsem usnul a probudil se az tam u tunelu na Zizkove, kde vlak zpomaluje, a jakoby se vychloubal, ukazuje prijizdejicim do Prahy skrz okynka to mesto a ty domy u Hlavniho nadrazi a ty kominy a cedule s cisly, kterym nikdo nerozumi, nechava cestujici uzit si tu chvili, jede krokem, majestatne a nakonec vjizdi do katedraly a rve na vsechny strany, ze uz je tady, a podivejte, kolik vezu lidi, a vsichni ti lide taky rvou, ze uz jsou tady a ze prijeli vlakem, ktereho se jeste dotkly ruce tech, s kterymi se vcera vecer loucili ve WaRsZawe, ze ty vagony a hlavne jejich okna jsou na delsi dobu tim poslednim pojitkem mezi temi, kteri zustali tam, a temi, co jsou tady, ze se posunuli v prostoru, ale nikoliv v case, protoze pred nimi porad stoji ten samy vlak, jen misto WaRsZawy je Praha, a hned z peronu, jeste pri pohledu na ta zaprasena okna s otisky prstu loucicich se, je mozne zatelefonovat mezistatne tem, kteri uz davno smyli spinu z prstu a zapomneli na vlak, jeste jednou jim pripomenout minuly vecer a i v nich vyvolat pocit nepretrzeni mezi vcerejsim vecerem a dnesnim ranerm, potichu, neme jim to sdelit a teprve pak byt opravdu rozlouceni.

back <<