Smrtihlav Text: Ditaely Zacina podzimni vikend. S partickou jsme se rozhodli vyrazit na vejlet. Ne zadnou streku, jen do jedne vesnice nedaleko Prahy. Sesli jsme se na nadrazi, na zadech batuzky s proviantem jako radni turiste, nalodili se do vlaku a brzy dorazili na misto urceni. Docela pekna vesnicka - klasika. Male nadrazicko fotbalove hriste a dve hospody - Horni a Dolni. Na navsi rybnik a u rybnika misto, ktere chceme prozkoumat. Podle stareho atlasu architektury by tu mela stat tvrz z 11.stoleti, uzivana cirkvi jako fara. Uvitala nas polorozpadla drevena vrata a zed chranici, nechranici pozemek velike zahrady. Je tu studna s rumpalem obrostla mechem, stary altan, kery se hrouti, stolete ovocne stromy. Zem pokryta ovocem zkroucenym do podivnych tvaru. Uprostred zahrady ctvercove staveni s kamennou branou bohuzel zamcenou. Pusobi na nas tady podivna sila. Hrozna touha dostat se dal. Obchazime dum a hledame cestu. Na oknech jsou okenice, nektera jsou i zazdena, ale tamhle v rohu v prvnim patre - jedno okno s klickou ven! Hura dovnitr. Jsme v prazdne mistnosti; jen krb, na stenach pavuciny a svetle skvrny. Jako by tu zustaly stiny veci z minulosti. Trochu nas mrazi. Nastesti jsou tu dvere, vedouci na ochoz s vyhledem do dlazdeneho dvora na nemz se cas podepsal travou, razici si cestu ze vsech vymletych sparu. Objevime par chlivku, nadhernou klenutou konirnu s vybornou akustikou a schody do sklepa tmaveho jak hrob. Nemame baterky ani odvahu cestovat podzemim, snad priste. Zlakalo nas celni kridlo, ktere vypada nejvic zachovale. Stoupame po vrzajicim drevenem schodisti. Jsme na chodbe a vzyvaji nas troje dvere. Oteviram jedny z nich a vita mne cerna kuchyne. Je tu torzo stolu, svicen a obrovska zdenna pec, na ktere by se pohodlne vyspalo nekolik lidi. Ve druhych stoji kamaradi a nadsene volaji. Vchazime do prostorneho salu propojeneho s mensimi pokojiky. Vse je tady celkem zachovale. Skvele misto. Na tretich dverich cteme vybledly napis, ktery nam rozproudil krew v v zilach: "ZDE SE SKRYVA TO CO HLEDAS." Oslepil nas ostry zablesk. Zrcadlo! Jsme v kobce, kde neni nic jen tma a zrcadlo ve starodavnem ramu a na tom ramu Mura, ktera - vyrusena svetlem - rozevira kridla a jakoby vyhruzne ukazuje obraz lebky na svem hrbete. Je to lisaj, lisaj smrtihlav. Ted uz vim co kazdy hleda, Sam sebe. Zeneme se za smrti, protoze je to nase jedina jistota. Jen me mrzi, ze v tom letu zapominame Uchovavat Minulost, stavime sklenene mrakodrapy bez ducha a nechavame zaniknout neco, co uz nikdy nikdo nevytvori. back <<