Dolores French
Ten hotel uz jsem
znala z drivejska...

Preklad se svolenim autorky: Michael Kyselka
(Dalsi clanky od stejneho autora)

Udalost, ktera me strasi dodnes, spadla jako peklo z nebe a ja verim, ze me ochranil andel strazny pred pistoli psychopata, ktery mne obloudil pod maskou "klienta" a drzel mej zivot dvema prsty na tenke strune. Byla jsem vydesena k silenstvi.

Jmenuji se Dalila a zacala jsem zrovna v nove agenture. Diana, moje dispecerka, me vzbudila pred druhou hodinou ranni s otazkou jsem-li ochotna sejit se s klientem nekde v predmestskem hotelu. Nacrtla zakaznikovy pozadavky - vyssi pohlednou divku.

Prijala jsem. Dala mi jeho jmeno, telefon a cislo mistnosti hotelu, ktery jsem znala z drivejska. Zaplati pry hotove. "Znel mlade a poctive," dodala Diana s pranim "Good Luck" a ze pry ocekava zpravu ihned po akci. Zavolala jsem ho tedy (po malem vylepseni sveho vzhledu). "Fajn", rekl, "studuji v Michiganu. Brzy odjizdim za rodici na Velikonoce, zestavam vsak v hotelu, abych mohl poznat vas".

Neco bylo rozhodne v neporadku s tonem jeho hlasu. Trasl se jako po poziti kokainu. Take bylo tezko verit zkazce o rodicich, ale mladi zakaznici jeho typu si podobne historky vymysleji.

Hotel jsem nasla bez obtizi. Dotycna ubikace mela nevalnou povest, needna kolegyne zde byla v minulosti okradena. Velice obezretne jsem proto vybrala misto k parkovani. Zvazovala jsem, zda nechat sperky v aute, pak jsem si vsak uvedomila, ze ani tam nesou v bezpeci. Nez jsem vystoupila, rychla jsem se rozhledla, zdali pred hotelem nezevluji nejaci svedci.

Spatrila jsem mladeho blondaka, stojiciho na hotelovem balkone. Neco mi reklo, ze je to on. Kyvla jsem hlavou nacez mladik zmizel v komnate. Zdalo se mito divne, ale pomyslela jsem si, ze je v rozpacich. Privital me plachym usmevem: "Dalila? Jste velice pevabna. Prave vas jsem hledal. "Dojem byl vic nez divny, kdyz dodal: "Musime jit dole."

Jeho mistnost byla uplne tmava. Pocitila jsem strach.

Vse vypadalo podezrele - mistnost pusta, postel spinava. Ani znamka o osobnich vecech. Jen na chladici vzduchu lezel rucnik. Moje leva ruka za zady tajne jistila kliku, ale nahle se dvere s ranou zavrely a ja sem hledela do hlavne revolveru. Vztekle stekl: "Bez od tech dveri!" Uz mi nevykal.

Uskocila jsem a malem upadla pres nastavenou zidli. Premyslela jsem: "Probeh, proc jsem do tohohle sla, kdyz se mi to od zacatku nezdalo?" Co mi udela, Jezisi Kriste, Kdyz mi nepejde sundat prsten? Dostanu se z teto katastrofy ziva?" Opiral se nyni o dvere, ktere byly moji jedinou zachranou. Pohla jsem se smerem k nemu.

"Bez zpatky," zasipal. Couvla jsem a klice od auta mi v rukou zvonily jako rolnicky, jak jsem se trasla.

"Co to mas v ruce?"pokracoval v tykani.

"Klice, vidis? Promin mi ten hluk, ale nevim, jak to zastavit." V nejhorsim jsem je mohla pouzit jako zbran.

"Dej ty klice do kabelky! Hned! A ruce nahoru!" zretelne ztracel trpelivost a trasl se jenom o neco mene nez ja. Bala jsem se, ze v panice zmackne kohoutek.

"Bez tamhle, pohni!" krikl hystericky. Asi si uvedomil, ze je fyzicky slabsi.

Nevypadalo to, ze me chce znasilnit, zatim nepozadal ani o penize ani o sperky. Co chce? Tento bludny kruh uvah me zacal jeste vice desit. Uvedomila jsen si, ze ten chlapec me vskutku meze zabit. Anebo zmrzacit na zbytek zivota. Zkousim ho dojmout: "Strasne se bojim, dovol mi, prosim te, odejit. Nikdo se nic nedovi."

Zacalo mi svitat, ze mam co delat se zdrogovanym psychopatem.

"Nech toho, zacinam se opravdu zlobit. Budu ti muset neco udelat. Chci si s tebou jenom trochu uzit," zaknucel najednou. Jdi k oknu, dobre ti zaplatim!"

"Nemysli si, ze ti to projde, mej agent uz me hleda", rekla jsem stroze, ale zjistila jsem, ze se situace zhorsuje.

Tycil se v mych ocich jako monument silence. Zhluboka jsem se nadechla a vytycila si v duchu nekolik zoufalych cile: dostat se z mistnosti; prezit bez vaznejsiho zraneni;

nezabit blondaka a ...popripade si nezlomit nehet... Nicmene mej strach se mezitim zmenil v paniku. Treba omdlim. Vsechny zbrane a nasilnosti, ktere jsem treba v TV videla, zpesobily v me mysli bouri predstav. Ve skale podivnych myslenek mi blesklo podivne vnuknuti - nemela jsem co ztratit: ...podivam se na zbran - jak ji drzi, at to vypada, ze s ni umim zachazet - a vezmu mu ji.

Ale jak?

Hrabnu po pistoli pravou rukou a stocim hlaven ke stropu, kluka strcim smerem ke zdi, vyuziju okamziku prekvapeni a zbran mu vytrhnu. Podivala jsem se na nej, abych ho pripadne mohla identifikovat policii, jak by zadal mej pravnik.

"Vyridim te driv, nez te zacnou postradat," rekl, jakoby cetl moje myslenky. To byl pokyn pro me - nastal kamzik cinu. Rychlosti blesku sem skocila a chnapla po pistoli, zkroutila hlaven ke stropu a nastal zapas. Zakolisal a ja mu zbran vytrhla.

"Hni se od dveri!" velim.

On saha po klice. Oddechla jsem si, chce uteci - jo, pekny h...., zamknul druhy zamek a zajistil retizkem.

"Uhni! Ustrelim ti hlavu!" opet jsem znervoznela. Vzpomnela jsem si na sveho otce, jak strilel kraliky a presne jako on jsem pozdvihla pistoli a primhourila oko, sunouc se ke dverim. V jeho ruce se zablyskl nez.

Podivne se usmal: "Ta pistole neni nabita," zaseptal a vzal mi ji. Ocitli jsme se opet v bode jedna. S rukama v bok jsem se rozkrocila a pevne rekla: "Uz toho mam dost!"

Chytla jsem znovu hlaven a zacali jsme se zurive rvat. Litala jmena, ktera nechci opakovat. Zakopl o zidli a ja opet vlastnila revolver. Kdyz me nepusti, umlatim ho rukojeti k smrti. A spustila jsem vysokym, mne samotne neznamym, neprirozenym staccatem: "Chlapce, poslouchej pozorne. Oba se z tehle mistnosti chceme dostat zivi, poslouchas me?" Prikyvl. "Nechci te zabit, ani nezavolam policii."

Zdalo se mi, ze primrzl ke dverim. "Jsme oba na jedny lodi."

Najednou se mi z hrdla vydral demonicky rev: "Jestli te ty skunku nevodprasknu, tak te timhle zelezem umlatim!!!" Chlapec se, oci jako zarovky, dal do pohybu smerem ke koupelne. Skocila jsem ke dverim a v momente, ktery se zdal vecnosti, jsem odemkla, rozrazila dvere a vyritila se ven jako z plynove komory. V peti vterinach sedim v aute, ani nevim jak. Jsem v bezpeci. Vrham posledni pohled na hotel hrezy a strnu - neverim vlastnim ocim - blondak se riti ven z mistnosti k memu autu.

Klicek nechce do starteru, motor nechyta. Nemohu se hnout. Slysim hlas: "DOBROU NOC NA VECNOST," a zahrmi zvuk motoru.

Mala modra Toyota zaparkovana vedle me vyleti z parkoviste a zmizi v dalce. Vracim se do hotelove recepce. V osudne mistnosti pak nachazime pod divanem dvoje zelizka, pripevnena k noham postele. To je mej posledni zachvev hrezy. Volame policii. Rikam jim cistou pravdu. Zovialni, bodry "officer" me ujistuje, ze v tuto dobu a v tomto hotelu se nic jineho ocekavat neda...

back<<