slova Tajemny plavec Text: Petr Tomaides (Dalsi clanky od stejneho autora) Nahodou jsem jednou rano zabloudil do bazenu. Ale mozna to ani nebyla nahoda. Asi znate to vecne premlouvani sveho lineho tela: "Tak uz musis konecne neco delat, hejbnout tim zadkem nebo uplne zcepenis, umres zaziva, shnijes, ty lina hromado zakrnely podveseny svalovy hmoty"! A jak jsem se tak nekolik tydnu premlouval a zkousel se ruznymi zpusoby prinutit k pohybu, prislo krasne rano. Takove rano jsem si uz dlouho neumel ani predstavit. Ze by to premlouvani? Vrtalo mi v hlave, jak ja, vecny spac dokazu vstat v sedm hodin rano s dobrou naladou dokonce do krasneho dne. "Ne, to neni mozne. Jsi hnusnej den jako kazdej jinej. Sedivej, sedivej a hnusnej. A navic je zima, rano a ja chci spat do dvanacti!", zkousel jsem se aspon na chvili malym negativnim zaklinadlem vratit zpet do sveho leniveho ospaleho sveta. Nic. Vubec nic nepomohlo. Musel jsem si priznat, ze je krasny den a tak se k nemu take chovat. Otevrel jsem okno a, povazte, vyvetral jsem. Zhluboka jsem nasal ten krasny den do sveho tela. "Ty ale vonis", rekl jsem si nahlas. "Ne, jsi sedivej, hnusnej a stejnej jako kazdej jinej!" ozvalo se ve mne najednou a hodne nalehave. "Slava, slava", zaradoval jsem se z toho nahleho shledani. "Uz jsi tady zas, ty muj prekrasny vnitrni miloucky hlase. Kdepak abys me hnal do toho studeneho fadniho dne. Hezky zavrit okno a mozna zbyla i trocha tepla v perinach." Jenze to neslo. Ani tenhle hlas jsem neposlouchal. "Vis, ze to nemyslis vazne, vzdyt ty nechces nikam jit, tak brzy?", zkousel to na me po dobrem, az smutne, ale byl tak zeslably, ze zanikal dokonce i v mlaskani u snidane. Asi uz vedel, ze jsem se kdysi davno, nebo prave pred minutou rozhodl jit si zaplavat. To se nedivim, to nemohl prezit. To by snad napadlo jenom blazna, jit rano v zime plavat. Ale ja to tak nevnimal. Byl jsem s tim napadem tak srostly, tak jsem jim zil, ze jsem si ani nedokazal vzpomenout, zda bylo driv odhodlani, chteni nebo jsem proste prirozene spokojeny z toho krasneho rana. A tak jsem sel. V pul desate jsem osprchovany a v plavkach stal na kraji male vodni plochy, maleho azylu pro unavena tela, maleho balzamu na neduhy krnicich lidskych tel. Slava, nejsem tu sam. Jak potesi nebyt jedinym blaznem na zemi. Asi pet hlav se totiz lopotilo se svym telem ve vlnkach modre vody. Vypadali ale vsichni tak podezrele unaveni. Ano, bylo to skutecne tak, byly udreni, meli strhane rysy, "proboha co se s nimi deje?", pomyslel jsem si. Pozoroval jsem je a vsimal si jednoho po druhem. "Pohybuji se", ano, to bylo jasne, "pohybuji se vsichni velice podobne". "Snazi se", ano, to se dalo vypozorovat, "snazi se o co nejpresnejsi pohyby, o co nejpresnejsi podobne pohyby. Oni se snazi temi pohyby udrzet telo nad hladinou! Jsou ale tak podivne vycerpani." Skutecne tak vypadali, "a maji dokonce vytrestene oci, z te urputne snahy udrzet se nad vodou"! "Oni se snad ze vsech sil snazi se tim neprirozenym pohybem unavit!" Prvotni poteseni z jejich pritomnosti me trochu opustilo, ale nechtel jsem jim jejich unavu, trapeni tela a zrejme take nasledne ocekavane ulehceni brat a skocil jsem do vody. Byla chladna, ale prijemna, citil jsem okamzite uvolneni a vubec se mi nechtelo vynorit. Nakonec jsem se potreboval nadechnout a tak jsem musel na hladinu. Udelal jsem pohyb tela podobny tem jejich a dostal se k okraji bazenu. Oprel jsem se o nej zady, pevne jsem se zachytil a natahl pred sebe nohy. Pohyboval jsem s nimi jak me v tu chvili napadlo, daval jsem je krizem, mrskal s nimi a ty podivnosti me naramne bavily. Tesil jsem se z toho, ze ostatni plavci vidi jen moji rozesmatou tvar a nemohou videt, co se deje pod hladinou. Po chvilce takovehle radosti jsem se potopil. Samozrejme s otevrenyma ocima, chlor nechlor. Videl jsem ten rozmazany svet pod hladinou a koukal ze dna nahoru na ty pohyblive fleky, co jeste pred chvili byli plavci a radoval jsem se, ze me nikdo nevidi, protoze nikdo z nich nemel bryle a take se neobtezoval otevrit oci, protoze chlor do nich prece hrozne pali a rozezira je. A koukal jsem na jejich pravidelne pohyby a vynoroval jsem se a ponoroval jak a kdy me napadlo, tocil jsem se pod vodou i nad vodou a mel jsem z toho dobry pocit. Pak jsem se podival na bazenni hodiny, ktere vsem plavcum narizuji jak dlouho se mohou jeste osvezovat, trapit nebo radovat ve vode a byl tak prave cas na to vylezt, osprchovat se a jit. Vetsina uz opoustela bazen a zdalo se mi, ze se dvema podlamovala kolena pod tihou hodiny ukrutneho souboje s vlastnim telem a s casem, ktery si pro ne dnesni krasny den vyhradili. Vylezl jsem ven, otocil se na bazen, rozviril jeste na rozloucenou hladinu chodidlem prave nohy a vysel smerem ke sprcham. Po nekolika krocich jsem ale strachy strnul se zatajenym dechem. Do cesty mi totiz vstoupil obrovsky cerny prizrak. Stal jsem jako zmrazeny, omameny a pribity zaroven. Dvoumetroveho cernocha bych tady v tuhle dobu rozhodne necekal. Prosel kolem me podivne vznesenym krokem a byl jsem mu, zdalo se, uplne jedno. V tu chvili tam byl jen on a jeho bazen. Ano zcela urcite me nevidel a ja toho vyuzil a sledoval se zaujetim jeho posvatnou ranni chvilku. Ty pohyby velkeho cerneho tela jsem nemohl nechat bez povsimnuti. Bez osmeleni vesel do ocistneho chramu ranniho bazenu. Neskakal ani neslezal po schudkach. Proste vesel do te vodni svatyne a ja mel pocit, ze tam patri odedavna stejne jako pruzracne modra, chladiva voda. Sel dal a jeho obrovske tmave telo pomalu mizelo pod hladinou. Kdyz se uplne ponoril, chvili jakoby premyslel, jakoby rozvazoval kudy dal, co delat. Napadlo me, ze se asi potrebuje szit se svym novym vodnim domovem. Seznamit se. Pozdravit. A podekovat za poteseni, ktere mu kristalova ziva hmota prinese. Bylo mi divne, ze tak dlouho vydrzi bez dechu, ale v tu magickou chvili bych byl schopen uverit i tomu, ze pod vodou se da dychat. Najednou se jeho telo vzneslo a zacalo se tesne pod hladinou pohybovat. "Co je to za pohyb?", pomyslel jsem si s uzasem v ocich. Pristoupil jsem jeste bliz a diky tomu uvidel divadlo nekonecne prirozenosti. Matna skvrna cernochova tela se prelevala bazenem do vsech stran a s uzasnou lehkosti zdravila cely vodni svet. V tom pohybu bylo tolik vznesenosti a ucty k nesmrtelnemu zivlu, jako v obradech vzdalenych africkych kmenu. Jako zelatinova ameba tu tenhle tvor z jineho sveta ocistoval vodu v bazenu po unavenych plavcich. Letal tesne pod hladinou a voda s jeho pohybem souhlasila. On byl vodou v bazenu a voda byla jim. Pak tise vyplul na hladinu a prosel kolem me do noveho dne. Stal jsem jeste chvili v naprostem tichu a poslouchal. Cernoch byl pryc. Kdyz jsem se pak ve sprse omyval od chloru, pomyslel jsem si, ze je to docela hezky zacatek meho krasneho noveho dne. back<<