Lidem, kteří chodí včas se stávají špatné věci. To je skutečnost, o které nemá polovina světa ponětí, protože není nikde dost brzo na to, aby si toho všimla.

Pro ty, kteří nikdy nechodí včas, vysvětlujeme, co to znamená chodit včas:

0:00. Dorazíte a rozhlížíte se. Víte, že budete čekat, zase sami.

0:02. Opřete se o stěnu a pozorujete kolemjdoucí. Myslíte si, že možná nastane ta sladká vyjímka: Očekáváný přijde dříve, než uplyne další spousta minut.

0:05. Popojdete. Zkoumáte geometrii postranních uliček nebo architektonické detaily v sousedství. Máte příležitost se na minutu zastavit a seznámit se s okolím. Uvažujete o svých plánech na zbytek dne a na zítřek a ujišťujete se, že máte lepší věci na práci, než stát tady.

0:10. Sledujete své hodinky v pětiminutových, pak ve třími-nutových intervalech. Pokud nemáte hodinky, díváte se na nejbližší hodiny. Je to skvělý způsob, jak zabít čas. Kalkulujete, jak dlouho může někomu trvat dostat se z místa, kde je, k vám.

0:13. Začnete chodit dokolečka, kruhy se zvětšují s ubíhajícím časem. Myslíte na to, jaké by to bylo teď jíst, tancovat nebo být alespoň v teple.

0:16. Kontrolujete místa v okolí, které by mohly být omylem považovány za místo schůzky. To pomáhá vašemu sebevědomí, už se zdržujete příliš dlouho na jednom místě.

0:22. Snažíte se ztlumit svou netrpělivost starostlivostí. Přemýšlíte o omluvných scénářích. „Možná, že se zasekli v nějaké krizi nebo při nějaké nehodě nebo něčem." Víte, že to tak není.

0:25. Přemýšlíte, co uděláte, až to nakonec vzdáte.

0:27. Najdete telefon a zavoláte těm loudalům domů nebo na poslední místo jejich výskytu.

0:30. Roztrpčení se mění ve vztek. „Už mě unavuje, aby se se mnou takhle jednalo, vždycky ztrácím vlastní čas čekáním. Zase mi to natřeli!"

0:35. Voláte ještě jednou.

0:36. Vztek se mění v opovržení. „Jak může být někdo takhle neuvěřitelně bezohledný? Co s lidmi, kteří nejsou schopni udělat, co řeknou?

0:40. Říkáte si, „Ještě pět minut a konec."

0:46. Lenoch se ukáže. „Jak někdo může být tak nehorázný, tak neorganizovaný? Nedochází jim, jak je to urážlivé?" Samozřejmě, že to neřeknete. Takže se neprojevíte nasraně a upravíte svoji zuřivost na co nejmenší možnou míru. Jestliž poznají, že kypíte vzteky, mohou přijít s omluvou. Pokud je tomu tak, předstíráte porozumění.

Lidé, kteří chodí chronicky pozdě, nevědí, že ti kteří chodí přesně, mají dobrou paměť. Před deseti lety jsem čekal 45 minut před Lucernou v Praze, abychom viděli Apokalypsu. Také si ještě pamatuju, že vysvětlení znělo pravděpodobně, dokonce bylo oddůvodněné. Ale stejně si víc pamatuju na to čekání.

Střet mezi tím, kdo chodí včas a tím, kdo chodí pozdě může být pouhým nedorozuměním: Někteří lidé se prostě nestarají o čas, jiní jsou plánovači. Přirozená lenost některých lidí znamená pro jiné ztrátu času. Někdy je v tom i trochu poškádlení, lze shledat potěšení v tom jim ukázat, že svět není jenom o hodinách.

V některých případech je vztah mezi tím, kdo chodí pozdě a tím, kdo chodí včas, patologický. Zpoždění znamená sílu. Rozvracuje. Vyžaduje emocionální reakci nebo nějakou odpověď. Odhaluje, zda ten, kdo je včas, je dost oddaný přátelství, partnerství nebo podniku, aby tam byl tak dlouho, dokud ten další nedorazí. Půvabným způsobem to ubírá na důležitosti té přesnosti, pro kterou se rozhodli v životě ti, kteří chodí včas, otřásá to jejich kontrolou, předvídavostí a organizací.

Se svou urputnou snahou následovat racionální domluvený plán se osoba, která chodí včas, stává bezprizornou. Lelkovač přebírá kontrolu nad plánem a životy těch, kterých se to týká.

Přesné individuality se činí zranitelnými tím, že si neuvědomí, že rozvrh, stejně jako Bible, je věcí každého, a to znamená, že je v každém případě předmětem individuální interpreatce.

Tento jakoby náboženský aspekt vstupuje do patologické hry, přináší bezmoc, odmítavost a zlost, přináší emocionální zmrtvění těch, kteří čekají.

Některé to umrtvení vlastního já činí svatými. Být na místě první znamená, že oni mají starost, závazek a ohledy. Zaručuje jim to nadřazenou pozici ve vztahu, mluvíme-li o způsobech a morálce. Ozřejmuje to, kdo je vlastně ve vztahu schopen organizovat životy a program nebo si to alespoň myslí. Co si nechtějí myslet je, že je k tomu, aby byl někdo pozdě, potřeba přinejmenším dvou. Dáme-li si to dohromady, přesnost za to nestojí. Kromě frustrace a jasně urážlivého faktoru ztráty času tu mluvíme o obrovském vzteku a bezmoci souznít s lidmi, které máte jinak rádi. Roky shromažďování špatných pocitů a tisíce 30minutových čekaček vás nakonec přivedou k logické alternativě: začít být pozdě taky.

Zkusil jsem to a celkem často jsem tím schopen získat 5 nebo 10 minut nebo i celých 20 minut. Nakonec jsem se naučil tajné aktivity, kterým svůj životní čas věnují přirození opozdilci: o 20 minut delší bloumání domem, listování v knize, sprchování, věci na poslední chvíli - aktivity záhadné těm ohleduplným, netřeba říkat, že naprosto neoddůvodnitelné. Ztratil jsem vztek a frustraci a nejsem tak zranitelný těmi duševními hrami. Ať už jsou moje nebo někoho jiného, oddůvodnitelné nebo patologické.

(Pokud jde o party a podobné příležitosti, jsem schopen se nyní ukázat o jednu, dvě nebo více hodin po plánovaném začátku a necítím žádnou vinu.)

Ale ať se snažím, jak chci, stále lnu k myšlence být tam včas nebo ještě hůře, dříve. Pořád ještě zaznamenávám, že když jsem pozdě o 10 minut, oni jsou pozdě o 15. Stále trpím tím téměř vždy-nemístným strachem, že bych někoho nechal čekat, když přijdu pozdě.

Problém je, že nemůžu přestat přemýšlet o tom, jak se tam dostanu: o trase, o tom, kdy bych tam chtěl dorazit, jak dlouho bude cesta trvat, kde budu čekat. Skryté symptomy přesnosti stále fungují, nejlepší, co mohu udělat, je nasměrovat je tak, aby mě někam dostaly na 7.15 spíše, než na domluvených 7.00.

Ano, plánuji své zpoždění. Mohu se zkusit vydat napospas dopravě nebo jiným nekontrolovatelným faktorům, které mne můžou zdržet ještě více, než jsem očekával. Pokud jsem schopen to posoudit, čekám na ten nejposlednější okamžik, než na schůzku vyrazím, ale stále tomu věnuji pozornost, a to je špatné.

Dosáhnout statutu opozdilce není dost. Musíte se naučit přirozeně o to nedbat - to je opravdové jádro pudla - a to nebude snadné. Ale apatie je slibným začátkem.

Časové tipy Poznámky pro ty, pro něž je novinkou být někde první: S tímto handicapem si někdy musí někdy poradit i ti, kteří s oblibou chodí pozdě. Odchod: Uvolněte se. Je-li to nutné, naplánujte si mít taky zpoždění. • Donuťte je, aby přicházeli za vámi • Řekněte jim, že schůzka je v půl desáté i když je ve skutečnosti jv deset • Sami si zajistěte odvoz, nebuďte na nich závislí • Neodcházejte, dokud si nezjistíte, v kolik vyrážejí. Potom zavolejte znovu a potvrďte si skutečný čas jejich odchodu • Sdělte jim svůj program a nechte na nich, aby vás sehnali Čekání: • Nikdy jim nekupujte lístky, dokud nedorazí • Nikdy je nenechávejte koupit nebo mít u sebe vaše • Jako místo setkání vyberte knihkupectví nebo jiné místo, kde si můžete zkrátit čekání • Zjistěte si, zda je poblíž telefonní budka • Jste-li doma, zatímco čekáte, ukliďte si. Alespoň se nějak zaměstnáte, zatímco si lámete hlavu s tím, kde asi jsou • Setkejte se s nimi u nich doma; vyhnete se čekání na veřejném místě a můžete je popohnat, aby si pospíšili • Přineste si časopis (kniha je příliš těžká, fyzicky i psychicky, a proto je pro tento případ nepoužitelná) • Objednejte si bez nich • Odejděte dřív, než se uráčí přijít Příchod: • V momentě, kdy přicházejí se něčím zaměstnejte a potom si vyberte jednu z následujících strategií odpovídající vaší hrdosti: • Tvařte se, že všechno je, jak má být, a pomstu uskutečněte jindy • Nešetřete ošklivými pohledy, ale neříkejte nic • Upadněte do záchvatu, včetně slz, pokud možno

back<<