Hradec Králové je město ve východních Čechách, má zhruba 80.000 obyvatel.

Na počátku 14.století byl v Čechách Hradec Králové nejvýznamnějším městem po Praze. Stále se rozvíjel, až do roku 1766, kdy Josef II město přeměnil na vojenskou pevnost. Změnil se vzhled, složení a nálada obyvatel. Ta se od té doby příliš nezměnila.

Svůj díl tu sehrálo i období „temna dvacátého století" - Hradec byl komunistickou baštou, sídlil tu mohutný krajský výbor partaje a zdá se, že se lidé dosud nevzpamatovali. Spousta nádherných domů, které se rozpadají, spousta volných prostorů k podnikání, které nikdo nevyužívá, všude převládá jakási neviditelná mlha apatie.

A tomu všemu vévodí vyšperkovaná radnice na Velkém náměstí, která patří jakémusi generálnímu řediteli, který je zárověň spolumajitelem několika staveb. Radnice je vkusně a moderně zařízena, labyrint kanceláří, monopol na hradecké dění.

Na zmíněné radnici mimo jiné sídlí lokální Rádio OK, které podle sloganu, „letí." Dorazily jsme na předem smluvenou schůzku s paní Alenou Žáčkovou, která je tou nejdůležitější osobou (a jestli ne, tak se tak rozhodně tváří). Připomněly jsme jí náš časopis a navrhovaly spolupráci.

Paní Žáčková na nás pohlížela s podezřením a z předchozích rozhovorů si nepamatovala vůbec nic. Tvářila se neurčitě a do řeči nám vpadla s tím, že jejich cílovou skupinou jsou bohatší lidé ve věku od 25 do 40 let, kteří vydělávají něco více než 22 000 Kč měsíčně (no, páni!), poslouchají hudbu z 80. a 90.let a jsou trochu usedlejší.

Devadesátá léta podle našeho názoru stále trvají. Na otázku, co poslouchají mladí Hradečáci, nereagovala a zjevně se tím nezabývala. Neznala ani adresy místních klubů. Výsledkem našeho jednání byla rada, abychom si na zpáteční cestě do Prahy v autě pustily jejich rádio a .. hořkost.

Ploužíme se jako zpráskaní psi zpátky přes Velké náměstí, zastavujeme se u Klicperova divadla a pátráme v programu po něčem zajímavém. Pak se uchýlíme do Divadelního klubu a dáme si dva citrónové Fernety, abychom zvládly radniční trauma. (Ceny za jídlo a pití se v Hradci příliš neliší od pražských, Fernet za 24 Kč).

Vracíme se do auta pro časopisy a snažíme se marně zachytit přímé pohledy lidí na ulicích.

V centru města narážíme na Irish Bar - Rock Café, jakousi karikaturu irské hospody. Nábytek potažen plyšem, strohá až nevšímavá obsluha, jediné rádoby irské pivo, které prodávají je Kelt. Vegetariánské špagety prodávají s buřtem a interiér je vyzdobený lampami se značkou Pilsner Uruqell, odpadkovými koši značky Malboro, držáky jídelních lístků Ballantine's, tácky pod pivo Radegast. Skutečně v irském stylu.

Korzujeme dál. Nacházíme zastoupení několika módních firem, množství bank a spořitelen, starý nevkusný kulturní dům v komunistickém stylu, kterému chyběla jenom pěticípá hvězda, muzeum podobající se krematoriu a dva mladíky kouřící trávu na břehu řeky. V pátek odpoledne. Docela povzbudivé. Rozdáváme časopisy a všude se setkáváme s jakýmsi ponurým podezřením.

Zastavíme se ve Frople Boardroom - v pasáži zastrčeném obchodě se snowboardy a skateboardy, kde hraje hlučná muzika a lidé se konečně tváří trochu příjemněji. Ptáme se na kluby a obchody s muzikou a dozvídáme se: „Byl tu jeden hubební shop, ale zrušili ho. Vlastně možná ne, asi se někam přestěhovali.

Jmenuje se to Sheer Records, ty jsou nejlepší (protože jediní, pozn. red.). Na pěší zóně tu má být Popron (nikdy jsme ho nenašly, pozn. red.), Tesco (známe zásoby tohoto obchoďáku, pozn. red.), jinak nic, nějaká půjčovna DDD Music u autobusového nádraží. To víte, to je Hradec. Tady žijou samí homosexuálové."

Moc nechápeme, uděláme pár fotek jejich obchodu, vyměníme si vizitky a pokračujeme. Kroutíme hlavou, nechápeme, co se děje, zastavujeme lidi na ulici a nic víc se nedozvídáme. Jeden mladík nám udělá jasno v našem seznamu klubů. Tohle, tohle a tohle je jenom hospoda a tohle je diskotéka. Takže nám zbývají tři kluby: Paradox, El Diablo a nově otevřený klub RX.

„Ale hlavně o nás napište hezky," dožaduje se mladík svých práv.

„Ale proboha, o čem?" ptáme se zoufale.

Procházíme kolem Tesca, kterému se tu stále říká Prior, obklopeném stánky s trhovci. U jednoho z nich propagují super novinku: Párek v rohlíku!

Náhodou spatříme nápis: Centrum Videa a Muziky. Zajásáme. Malý mužíček tu spravuje prostor 2 x 4 metry a zjevně se nás bojí. Nás a hlavně našeho foťáku. Hledáme v jeho nabídce. Na pultě pod sklem vidíme nějaká cédéčka a kazety, John Travolta, Suzi Quatro, Doors, Rolling Stones, Bára Basiková, Jethro Tull, Irish Rock a vypalovačky pro -náctileté: News 97, Mega Dance, Mega Stars...

Obě větší stěny jsou zaplněny videokazetami, filmy lehkého žánru, hlavně provařené komedie (Sám doma I. až... ). Celá druhá větší stěna je věnována pornu. Mimochodem, v Hradci jsme neobjevily žádné shopy se sexuálními pomůckami. Opouštíme mužíčka, další naděje je v háji.

Pokračujeme do zapadlé nádražní půjčovny DDD Music, kde nacházíme směsici všeho včetně porna. Pop music (dvě police videokazet s Kelly Family), jedno CD, které vydala Radost FX ke svému pětiletému výročí, jakési kompilace House Party, rock etc. Nepřehledné, zmatené, zavánějící levným trhem.

„Na co se specializujete?" ptáme se prodavače, který projevuje očividnou neochotu s námi mluvit.

Pozvedne obočí: „Na nic, máme tu všechno dohromady." 'Dohromady,' to má pravdu, 'všechno' je diskutabilní.

Nezbývá nám, než doufat v Sheer Records. Ale další marná naděje. Je to vlastně heavy metalová záležitost. Černá, černá, černá. Dostáváme informaci, že v Hradci existuje super Tatoo a Piercing salón, ale na to už nemáme sílu. Pokoušíme se o krátký rozhovor s prodavačem a majitelem:

„Co se tu? A proč jste tady jediní? Mladí lidé tu nemají co poslouchat."

„To záleží na tom, jak se orientujete. Jako, my jsme speciálky spíš na ty, co poslouchaj tvrdší metalový věci. Dneska to každej dělá spíš kvůli businessu, takže tam prodávaj ty věci, co jdou, já nevím, Šmouly a podobně, to my až takhle daleko nejdem. Děláme heavy metal od začátku."

„Zaměřujete se i na taneční hudbu?"

„Já nevím, tak nějak povšechně. Seženete to v Tesku nebo v tý půjčovně... Nebo v Pardubicích, tam dělaj taneční muziku. House a tak."

„Ale vy jste Hradec a bavíme se o vás. Pardubice je jiné město."

„Ale ono se to prostřídává, ty lidi. My jsme kdysi měli být spojení a tak máme každej něco. Tak já nevím, co bych k tomu řek. Praha je velká, no."

„Takže vy tu nemáte žádnou konkurenci?"

„Ale ten samej krám je v Pardubicích."

„Ale my se bavíme o Hradci... "

Vzdáváme to, loučíme se, pochválíme tričko s Homerem Simpsonem a jdeme si dát kávu, abychom se připravily na večerní kluby. Dumáme, proč se nikdo nepokusí něco otevřít, obchod s novou hudbou, oblečením... a vším, co mladí lidé chtějí a mají mít. Nechápeme, v čem to vězí. Pasivita? Neznalost? Nezájem? Neshody s radnicí? Problémy s místní mafií?

PARADOX
Přicházíme do klubu kolem půl sedmé. Celkem hezký polosuterénní prostor vybavený stolky s laminátovými deskami a židlemi připomínajícími školní jídelnu. Dvě celkem slušné pohovky a poměrně vkusný bar, kde vaří tureckou kávu, nemají žádné mléko, zlatou Tequillu podávají s citrónem a solí a tváří se na nás podezřívavě.

Jsou tu nějaké hry, šipky, ruční fotbal. Řve tu jedna kazeta s rockovou muzikou, když dohraje, je otočena a jede se znova. Lidé pomalu přibývají, velmi mladí, nápis na dveřích „Mladším 18 let vstup zakázán!" zní směšně v porovnání s realitou.

Asi šestnáctiletý mladík důležitě balí jointa z nekvalitního materiálu a touží se s námi podělit. Taneční parket chybí, nálada chybí, alkoholu je dost. Děláme si nějaké fotky a odezva zní: „Opatrně s tím teleskopickým přístrojem." Odcházíme hledat štěstí jinam.

EL DIABLO
Ke klubu se řinou davy lidí a my konečně doufáme, že jsme na tom pravém místě. Prostor je doslova našlapán koncertu chtivými lidmi. Ano, je to tak. I do Hradce zavítala kapela Wohnout, nejspíše prezentovat své nové CD. Prostor vypadá dobře, ale nelze ho blíže prozkoumat, hned ze dvou důvodů: je natolik přerván, že je pomalu nemožné dostat se k baru a vyhazovač nám dal pouze dvě minuty na umístění časáků, pokud nehodláme zaplatit vstup na koncert (70,-Kč) a majitel údajně nebyl přítomen. Odcházíme s nepořízenou a míříme k poslednímu doporučenému klubu.

RX
Podle plánku, který jsme servaly na ulici, jsme se přesunuly do dlouhatánské Pospíšilovy ulice, kterou jsme prošly křížem krážem, ovšem neúspěšně. Vlezly jsme do všech okolních hospod a podniků, ale o nově otevřeném klubu RX nikdo nikdy neslyšel. Vracíme se zpět do ulic a s plánkem v ruce se motáme mezi parkem, Teslou a Pospíšilovou ulicí... ptáme se kolemjdoucích. Bezvýsledně. Po zhruba půl hodině jsou naše šance na nalezení roztroušeny vztekem a bezmocí. To byla poslední štace, poslední zkušenost. Nasedáme do auta a v duchu se těšíme na Prahu. Tážeme se, jestli nejsme příliš kritické, ale bohužel nemáme z Hradce vůbec dobrý dojem. Ani fungující kina nenabízí nic jiného, než americké komerční filmy, lahůdkou je jen nový film Saši Gedeona.

Je to jenom televizní kultura, která vládne Hradci Králové? Existují nějaká pečlivě skrytá místa, která jsme nenalezly? Co mladí lidé dělají ve volném čase? Z kin se valí komerční nechutnosti, kluby fungují napůl, lidé se neusmívají, nemají si kde sehnat dobrou muziku, nemají si kde zatančit kromě diskoték. Přivážejí si něco odjinud? Galerie nefungují, o alternativním prostoru nemůže být řeči, i když vhodné prostory vybízejí k akci. Proč?

Nenalezly jsme odpověď. Všichni krčili rameny. Strávily jsme tu však pouze jeden den, nemůžeme být objektivní. Vy z Hradce, kteří nám můžete pomoci odpověď nalézt, napište. Věříme, že existujete!

back<<