Mám ráda takové ty sobce, co si berou do úst Hesseho a interpretací jeho slov pronášejí rady: „Odhoď ego! Budeš svobodná, poznáš..."

Copak to kdy zkusili? Krev se mi vaří a myslí mi proletí vzpomínka na Bonův silný emocionální projev na koncertě v USA spojené s písní Sunday Bloody Sunday. Lze ztratit pseudoideje?

Následuje přednáška o strachu, masce, otevřenosti...pocity...pocity...pocity... sobci je mají a jestli umí milovat? Sebe určitě. Ne časem. Hned. Teď. Ego si kapkou alkoholu dodalo kuráže a vykřikuje: „Já chci! Ich will!" - úder po úderu, bez ohledu na text, podtext. Autoonanie dohnaná téměř k dokonalosti. Co chybí? Je to jako studenej řízek - na pohled lákavé, jinak hnus.

Svět je zaplaven studenými řízky, studenými pohledy, chladem. A stádo jásá. Zase něco napůl... horší než vůbec. Krásná noc? Hledání pocitu v technice, ne v uměleckém dojmu, je jako boj s větrnými mlýny. Marnost nad marnost. Ještě dnes... Cervantes by plakal. Převrácené hodnoty? Co je normální? Všechno.   

Otázka stíhá otázku, jak snadné... Chceme znát odpovědi? Co kdyby nebyly... Nebo je přece jen někdo zná? Možná ano, jedno, kolik má myšlenek, žen, dreadů, peněz... Archetypové chaos. Naživo, bez života.