Budík zazvonil někam mezi sen a skutečnost. Bintärova ruka po něm zašmátrala ze tmy brzkého rána. Vylezl z postele a pomalu se sunul do koupelny. Fajn obličej, pomyslel si, a plácl na něj zprudka studenou vodu. „Studenost". Slovo, pocit... Utřel se teplým ručníkem. Pověsil ho na věšák a šel se obléct. „Nahota", blesklo mu hlavou, jak může vůbec někoho pohoršovat. Možná to, co mám teď v hlavě, je daleko horší. Podrbal se na varlatech a začal se pomalu oblékat.

Na ulicích bylo prázdno. Zatím. Je ještě brzo. Asi. Za hodinu začnou zhasínat světla. Proč jsem se dnes probudil tak brzo? „Pochybnosti". Dneska to musí vyjít. Musí to vyjít. Jenom z toho pomyšlení se Bintärovi rozklepala kolena. Třásl se ale téměř neznatelně. Cítil to jenom on sám. Sám. „Strach" se pomalu plazil kolem jeho bránice a na kámen mu proměňoval vnitřnosti i srdce.

Bouchnutí dveří. Bintär skoro zapomíná dýchat. Nechce si to ani připustit, ale stojí za dveřmi a nic. Tentokrát nic. „Radost". Sláva... Poskakuje a raduje se... Smích... ale... udělal další krok. Neeee!!!!! Hlava se mu sklání, brada se dotýká hrudi, je to tu zas, zase shrbený. Se skloněnou hlavou vychází na ulici. Nemůže se narovnat.

Skoro nevidí na cestu.

Začíná silně pršet. Bintär nešikovně šlape na obrubník a padá na zem. Hlavou do bláta. Snaží se zvednout, ale nejde to. Plazí se v kalužích a občas mu přes hlavu a záda přejde bota ranního dělníka. Kyselý déšť a špína, chlad a marast. Plazí se dál. Něco ho nutí se plazit dál. Dál. Aspoň na kolena. Být na kolenou. Sen plaza. Vzpíná se obrovskou silou a s hlavou skloněnou je konečně na kolenou. Je na kolenou. Ostatním po kolena. Kouká jenom na zem a naráží do všeho kolem.

Občasné záblesky světla ze zářivých výkladních skříní osvěcují jen milióny vajglů, plivanců a psích hoven. Proč mám oči. „Oči"... Dívat se jen na tenhle hnus na zemi. Skloněný a na kolenou, se Bintär nepozorovaně přehoupl do vzpřímené polohy.

"Nepozorovaně?", zeptal se sám sebe. A kdo mě pozoruje?".

Zahloubán v myšlence šlápl do lidského hovna. Uvědomil si, že je v nějakém křoví u centrály. Pomočená hmota, ve které stál, silně čpěla. Hlína. Zem. Kde je voňavé pole za chatou. Prezervativ a další... skloněný a malátný zakopl Bintär o kopulující párek opilců. Zpocený zápach hnijícího smegmatu.

Neéééé!!!!!!, už néééééé. Rozběhl se a bylo mu jedno kam, kterou cestou. Stejně nevidí. Běží. „Pohyb." Běží a naráží hlavou i rameny, tělem do něčeho, někam, někde. Sílící vítr ho šlehá do tváře od krve a otvírá další bolestivé rány. Nohy se smýkají, pád a vstává, pád a vstává, tisíc pádů... Vysílený leží na zemi. Tma. Jak dlouho už? Otevřel oči a vidí dvě bosé nohy.

Ten někdo mu podává čistou dlaň. „Čistota". Bintär se jí chytá. Ten někdo mu pomáhá nahoru, pomáhá mu vstát. Vysílený je zas na nohou a před ním stojí ON SÁM. Kouká na sebe, silného, nahého, čistého. To jsem já? Ptá se? Tomu mám věřit? Hypnotizuje ústa svého protějšku, řekni něco. Prosím. „Je to jen na tobě". Zašumělo první ranní auto. Bintär stál stále před zrcadlem a upravoval se na cestu. „Cesta"...