Home Obsah Lidé Muzikanti
Hudební zprávyPROPELLERHEADS - Decksandrumsandrockandroll

Keith Kirchner

article thumbnail Deska léta, která přišla o pár měsíců dříve. Šest orbitek v puse najednou. U History Repeating si nepřestanete podupávat do rytmu. Vlastně všechny tři singlové verze jsou...
+ Full Story

Hudební zprávySOUNDTRACK - The X-Files

Keith Kirchner

article thumbnail CD začíná tvrdou a rychlou verzí „One” od skupiny Filter, odtud se posouvá do pohodlného rocku ve „Flower Man” od Tonicu a „Walking After You” od Foo Fighters. Ween jsou...
+ Full Story

More Articles

Z našich stránek

ČASOPIS THINK • Muzikanti


Pink Moon PDF Tisk Email
Lidé - Muzikanti
Napsal uživatel Keith Kirchner   

Charlei 1 from Ohm Square

Co se stane, když smícháš spoustu Jacka Danielse, lehký marlbora a surrealistickou atmosféru kavárny Pink Floyd, k tomu přidáš slavičí hlas brzy mezinárodně uznávaných Ohm Square a groovových Wubble U?

Charlie One se nedávno přestěhovala do Prahy, aby se na plný úvazek přidala k místním inovátorům drum and bassu a pokračovala v kursu, který už kapelu zavál do Německa a Anglie, a brzy donese až do Asie. Spousta zahraničních kapel a projektů ovlivnila místní muzikanty tak, že sami hledají svůj vlastní styl a hlas, přičemž speciální spojení mezi Wubble U a Prahou přivedlo v roce 1997 Charlie One do kontaktu s tehdy instrumentálními Ohm Square. Výsledné CD Ohmphomonica bylo jasně nejlepším albem roku a kapela už je skoro na cestě zpět do studia vyrobit dlouho očekávané druhé album. Wubble U si v České republice zahrají v prosinci a říká se, že se chystá i vystoupení Ohm Square. Think má to potěšení představit Charlie, a poodhrnout závoj tajemství této sirény.

CHARLIE ONE: Takže, o čem bys rád mluvil? Doufám, že nic takového, jako ‘Jaký je rozdíl mezi českým a anglickým publikem?’, do toho totiž nejdu.

THINK: Pojìme mluvit o výši prodeje? Nebo ještě líp, chodila jsi někdy s muzikantem?

Jistě, proto jsem v tomhle byznysu. Já ve skutečnosti nenávidím zpívání… šílím z toho!

Ano, chodila, konec otázky.

Takže, vy jste se zrovna vrátili z třídenní minišňůry v Německu. Snažíte se nacpat se jim do hlavy, anebo se jim zvuk Ohm Square začíná líbit?

Velká promotion, hodně reklamy, prý tam teì zlézáme místní žebříček, a taky na ty koncerty přišlo dost lidí. Ten poslední byl vlastně na rave party.

Byli jste v těžké pozici.

Teì vypněte toho DJe, následuje živý koncert. Aaah… Danke Schoen. Ale nebyly to žádné thumbleweed gigs. Víš, takový to, co slyšíš v poušti, mrtvé ticho mezi písničkami.

Máte groupies?

Ani ne, ale existuje jeden chlápek, který vypadá, že ho dost zajímá Jan 5. Už tak pětkrát přiběhl a řiká: čau, pa­matuješ si mně?

Nějaký zvláštní důvod, proč se o Honzu zajímá?

Ve skutečnosti nevím. Možná pro jeho klávesové schopnosti.

Co takhle lidi zpívající s vámi vaše písničky.

Já obvykle bývám ve svém vlastním světě, ale na jedné naší akci Ladya (DJ Láìa, pozn. red.) ukázal na pár lidí vpředu, flapping away. Ráda bych věděla, jestli zpívali něco jen trochu podobného tomu, co jsem zpívala já.

Deska Ohmophonica je jedna z těch desek, jako Avalon od Roxy Music, prostě sexy hudba. Jako Portishead, it collects to your experience, bere tě to zpět na určité místo, nebo k milenci.

Takhle já to opravdu nemůžu slyšet, tu druhou stranu písniček. Je hezké dostat odezvu.

Neměli jste při jejím nahrávání žádný pocit, že se dělo něco velmi jedinečného?

Vždycky se podíváš zpět a říkáš si ‘tohle jsem mohla udělat jinak, támhleto taky’, ale tentokrát jsem vždycky přilíta na natáčení a měla jsem velmi málo času nad tím přemýšlet. Těším se na to, že budu schopná s kapelou spolupracovat jako tým. Trávíme spolu hodně času a existují intriky a politics, ale jsme dobří kámoši. Je tam to jádro, ale všichni občas přihodíme nějakou tu zbytečnou hloupost.

Jaký jsou tvý míchaný vajíčka ...a tvoji Pink Floyd. (hudba náhle zesílila)

Quite fishy. Ale nikdy nepatřili mezi mé oblíbené kapely. Chodila jsem s jedním klukem, ve skutečnosti byl trochu wally. Okurkám se taky říká wally... Ten kluk se jmenoval Mick Crapnall. Tak říkám ‘Hej, co děláš.’ ‘Píšu básničky,’ říká Mick, a každý řádek své básně zakončil se ‘Shine On, You Crazy Diamond’. Pomyslela jsem si ‘ten má docela hloubku’, ale pak vyšla pravda najevo. Jinak si o nich moc nemyslím. Narodila jsem se v 70. letech, takže jsem u toho nebyla. Stevie Wonder mi při­pomíná moji mámu při vaření nedělního oběda, milovala ho.

Jak nebo kdy jsi začala se zpěvem?

Mám kazety se svým zpěvem z doby, kdy mi byly nějaké tři roky. Mně a moji sestru tenkrát nahrával táta. Viditelně to všechno bylo made up, ale bylo mi řečeno, že jsem vždycky zpívala po domě v nejvyšším možném tónu, velmi dramaticky. Když mi bylo sedm, se svojí nejlepší kamarádkou Julie Stains jsme napsaly nějaké písničky. Psaly jsme o jarním čase a tulení písně o ohrožených druzích.

Jako Eros Ramazotti?

Kdo?

Líbí se ti kostelní hudba?

Chodila jsem do katolické školy, takže jsem zpívala ty hymny, taky jsme dělali sóla v Katedrále. Pak vystoupení talentů, impressions atd. Hrála jsem na piano, kytaru, recorder a flétnu. Byla jsem opravdu sebejistý prcek. Samozřejmě mě to všechno omrzelo a objevila jsem pivo, červený marlbora a vodku. Tohle pak odsunulo všechno ostatní na vedlejší kolej, až jsem pak v 19 letech znovu všechno objevila. To jsem byla udělaná do gotiky, Cure a Cult jsem viděla mnohokrát. Znáš ‘Hot, Hot, Hot!’?

Kdo dál?

The Mind Bomb, Bunnymen, slova Matta Johnsona jsou v tomhle stylu, všechny jsem je znala. Nick Drake, John Martyn, Leftfield, Cocteau Twins, Kate Bush! Kdybych mohla dnes večer vidět kohokoliv, byla by to ona. Hodně z toho jsem slyšela, když jsem studovala vysokou a kouřila trávu po chodbách. Mám major z francouzštiny a komunikací. Brzy jsem zjistila, že jsem potřebovala vypadnout.

Ta Katedrála musela být úžasná, prozkoumala jsi takovéto možnosti nahrávání v Praze?

Vlastně ne, ale byla jsem ve studiu v Rudolfinu. Je to skvělé studio, ale v hlavním sále jsem nebyla. První deska byla nahraná v Janově kuchyni. Zní zajímavě.

Ta deska vyšla v Německu a pravděpodobně prorazí i v Británii. Nabídky na vystoupení v Asii se můžou naplnit již v prosinci. Začíná se to rozjíždět. Jsi připravená posunout to všechno o stupínek dál? A co ta velká, špatná britská média, která dokáží přilepit tvou tvář na každý roh v zemi?

Cokoliv. I kdybychom příští rok již neexistovali, budeme moci říct, že jsme hráli v Asii a zažili celý ten shebang. Pravděpodobně přijde mnoho remixů na Ohmphomonicu. Den, kdy se tohle stane, pokud se tak stane, bude divný den. Nemám žád­né skvělé zkušenosti s nahrávacími společnostmi, takže tenhle aspekt jejich kontroly mne trochu znervózňuje. Zdejší Next Era je skvělá, respektují nás.

Jaké samply používáte?

Nikdy nepoužíváme samply!

Dostat se tady k soudu trvá pět let.

Tak jo, používáme, ale já kapelu neprásknu.

Přistupuješ k psaní písniček stejně u obou kapel, mají nějaké příběhy?

Ráda nechávám lidem prostor k jejich vlastní interpretaci. Příkladem budiž ‘Spirit of Domu’, víš o čem zpívám? ‘Take what you want to, but you’ll never come alive, because you don’t lie.’ Pro Wubble U to ani nejsou písničky, je to tanečnější, víc o pocitech. Jedna z mých oblíbených se jmenuje ‘Pointy Shoes’, obsahuje latinská slova a některá z nich jsou vymyšlená. Těsím se na to, že napíšu nějaké písničky, které mi budou dávat smysl od začátku do konce. Možná někdy zkusím i něco sólového?

Co se děje v písni Natural Born Killers?

Je to jako dětská povídka o šílené ženské, která žila v lesích a měla takovou sílu, která k ní přitahovala lidi. Ona tu sílu rozdávala, člověk se jí nechá chytit, a pak zjistí, že ho jen využívala.

Na pódiu se dost kontroluješ. Přemýšlíš někdy o tom, že by ses do toho mohla obout jako Aretha?

Budu upřímná, je to sranda. Teì jsem zpěvačka na plný úvazek, ale ještě pořád nejsem schopná nechat se unést při vystoupení tak, jak v mé vlastní hlavě. Možná se to nikdy nestane, ale už pozoruju pokroky. Jsou to vážně teprve tři roky. Je to o uvolnění. Byla jsem trošku vedle, když jsme měli první vystoupení v Británii, bylo to jako ‘tyjo, oni teì rozumí všem slovům’.

Úplně nejlepší koncert?

Cocteau Twins. Hrozně mne zajímalo, jak dokážou na živo vyprodukovat ty vrstvené efekty, které jsem slyšela na deskách. Zpěvačka byla nejprve trošku nervózní, ale když se do toho dostala, bylo to oslepující. Myslím, že tady bude zpívat na koncertě Massive Attack příští měsíc. A Načeva v tomhle maličkém městě, před všemi těmi rodinami a tak, celé jako by to bylo připraveno jen pro ni, bylo to tak atmospheric. Vypadával mi jazyk z úst.

Pojìme mluvit o Londýně, jsou tam ještě pořád pankáči potulující se v ulicích s blížícím se rokem 2000?

Jo, ještě je tam pořád máme. Všichni jsou naprosto mimo a všechno je jim jedno.

Dole systém pro nezaměstnané pořád šlape?

Šlape a v pohodě, okolo 100 liber na dva týdny, pokud je ti přes 25, pokud jsi mladší, dostaneš méně, aktivně hledáš zaměstnání.

Mělas’ v poslední době nějakou opravdovou práci, daně a podobně?

Naposledy jsem platila daně, když jsem pracovala jako asistentka fund manager u burzovních makléřů. Udělala jsem chybu v tom, že jsem si myslela, že ze mne bude manažer taškařic. Vzala jsem tohle místo, abych se dostala do Londýna. Nějaké čtyři roky jsem strávila prací v kancelářích, makala jsem jak šroub.

Máš ráda whiskey, jaká je tvá nejoblíbenější?

Jack Daniels. Další dvě prosím.

Co hledáš u muže?

Haldu peněz, aaah co dál, rychlý vůz, velký dům, žádný mozek… hodně starý, nad hrobem, můj Jack Daniels. Ne, opravdu, dobrý smysl pro humor, tedy zatraceně dobrý smysl pro humor, a pokud je to sexumilné zvíře, pak dobrá… tím lépe.

Tohle z tebe v Čechách dělá novodobou feministku.

Zeptej se mne na sport. West Ham.

Největší herec v historii.

Jsem partial s Jackem Nicholsonem v ‘Shining’ a ‘Přelet nad kukaččím hnízdem’. Ten chlápek v ‘Big Blue’, velmi hezké, ale příšerný herec.

Pět affective filmů.

‘Shining’, The Affective’s Jodie Foster, po tomhle jsem chtěla někoho zabít. ‘Půlnoční kovboj’ byl v pohodě. Milovala jsem tu písničku Glena Cambella která jde skrz ten film ‘Everybody’s talking about me, I don’t hear a word they’re saying, only the echos of my mind’. To je pět, viì?

OhmophonicaPlynou ze života tady nějaké kulturní šoky?

Jsem tady teprve krátce. Jo, pravděpodobně existuje spousta rozdílných věcí. Všechen ten křišťál, psí hovna na ulicích, na biboar­dech všude okolo je příliš mnoho nahatých ženských. Je to trošku divný. Měli by vystavit nějaké zadečky českých chlapců.

Chceš říct, že tohle je úchylný a lidi v Británii jsou normální?

V Británii by ti tohle nikdy neprošlo. Osobně s tím nemám problém, ale všimla jsem si. Někteří lidé se mne v rozhovorech ptali, proč nahrávám tady a ne v Anglii. Myslím, že tady je méně lidí, kteří tohle dělají a tam víc.

Co si myslíš o rozhovorech? Proč myslíš, že se lidé o tebe zajímají a budou zajímat?

Vždycky z toho budou mít jiný dojem, než takový, jaké to opravdu je. Prostě proto, že mě chtějí slyšet klábosit o ničem.

Použila bys ve svých písničkách slovo ‘zkurvysyn’?

Ráda opravdu vyjadřuju sebe sama a prostě říkám ‘fuck off’. Ale ve skutečnosti je to kvůli mým rodičům. To, co dělám oni opravdu milujou a přehrávají si to dost hlasitě. Nechci je rozčílit.

Možná to chce nálepku parental advisory.

Uvidíme, až ta deska vyjde, vážně by jim to mělo být jedno. Koupila jsem jim Nicka Drakea. Mají rádi dobrou muziku jako Copacabano a vždycky říkají ‘Charlotte, ztlum ty basy’. Pink Floyd Navždy!

Kdy bude konec světa?

Co se stane, stane se, nevíme, jak se to všechno vyvine, bylo by nefér nedat někomu jinému šanci. Zkouším žít dneškem.


Fotografie: Jeffree Benet
Add a comment
 
Tribal Drift Pražský Adventure PDF Tisk Email
Lidé - Muzikanti
Napsal uživatel Pavla Machálková   

co je to jungle?

Australskou kapelu Tribal Drift snad není třeba představovat. Do Prahy přijeli v rámci svého turné, pak měli pauzu a rozhodli se zůstat v českých zemích déle.

Nakonec z toho byla šestitýdenní rezidence v jedné nejmenované čajovně, kde přišlo na svět i pár nových skladeb. Mezitím si stačili vystřihnout pár hodně dobrých setů na Sun festivalu, Jelením příkopu, Karlových Varech a samozřejmě v Roxy. Ačkoliv album Collective Journeys zní trošku ušlápnutě, naživo jim to šlape.

Jakbyne, hrajou odlehčený, veselý ethno trance doplněný trojrozměrnými zvuky nástroje didjeri­doo a funkovou basou. Prostě a jasně, nožky vám začnou tancovat samy od sebe (tak jako těm 1 300 lidem, kteří navštívili Roxy na jejich poslední show). Pro ty z vás, kteří je náhodou neznáte malé představení: Andy (bubny a perkuse), Shiney (zpěv), Cyrung (didjeridoo), Dougal (basa) a Pete (klávesy).

V době, kdy jste řádili na Jelením příkopu, jsem ve staré fordce projížděla pohoří Sierra Nevada. Tribal Drift jsem potkala až týden před jejich odjezdem a protože nezaháleli, měla jsem dost možností si je vychutnat, například při jamo­vání v kuskusérii v Roxy, věnované jejímu majiteli Luboši, zkoušení nových songů, Andyho vystoupení s českými bubeníky v Gulu Gulu a samozřejmě finální koncert v Roxy.

Při tom všem mi vyprávěli svá pražská dobrodružství.

Říkají, že byli strašně rádi v Karlových Varech, i když to bylo na filmovém festivalu. Město je krásné, koncert prý byl skvělý a o zábavu taky nebyla nouze. Shiney mi ukazuje fotku ze zvukovky před vystoupením v Karlových Varech. Je na ní při jednom ze svých akrobatických cviků, hezky s nožkou nahoru a záběrem na rozkrok. Shiney k tomu říká, že teď alespoň ví, že už nebude na zvukovky chodit v krátké sukýnce. K jejich pobytu v Karlových Varech se váže veselá příhoda, tentokrát s Shiney v hlavní roli...

Na mediální party Karlovar­ského festivalu byla Shiney považována za jednu z hvězd (alespoň na pohled) a o rozhovory nebyla nouze. Tento byl na televizní kameru:

Moderátor: „Co děláte?”

Shiney: „Jsem filmová hvězda.”

Moderátor: „Aha, a jaké filmy děláte?”

Shiney: „Porno.”

Moderátor: „Opravdu? A co si myslíte o lidech tady na téhle party?”

Shiney (s úsměvem se rozhlíží okolo): „Myslím, že by tihle lidé měli brát víc drog...”

Směje se celá kapela, protože i pro ně je tahle historka nová.

Tribal Drift je vůbec taková veselá parta a některé jejich příběhy se zdají být docela neskutečné, samé úlety. Všichni z nich to vysvětlují stejně:

„Jsme otevření lidé, a tak i přistupujeme k lidem, ať už je známe, nebo ne. Takže od nich můžeme dostat hodně dobrého, ale i špatného. Ale takhle už to prostě chodí.”

Tribal Drift

A na řadu přicházejí další veselé příhody, tahle by se dala nazvat ‘Dougalovo noční dobrodružství’:

Dougal: „Jednou v noci jsem přišel do čajovny pozdě, bylo už zavřeno, nechtěl jsem nikoho vzbudit, tak jsem šel přes ulici na místo, kde jsem myslel, že byl zaparkovaný náš autobus. Ten tam ale vůbec nebyl, tak jsem šel najít jeden hostel, o kterém jsem věděl, že je blízko Karlova mostu. Jsou asi tak dvě ráno, kráčím směrem k tomu hostelu a najednou odněkud slyším Rolling Stones hrát strašlivě nahlas.

Bylo mi jasné, že jdu správným směrem. Blížím se k inkriminovanému místu a pořád slyším ty řvoucí Rolling Stones. Jdu podél otevřených oken, nakouknu dovnitř a vidím recepci, která vypadá asi tak jako byt ráno po celonoční zběsilé party, všude plechovky od piva, smetí, špačky od cigaret, docela síla. Za recepčním pultem vidím totálně sjetou mladou holku, za ní stojí chlápek, drží jí okolo pasu a žužlá jí ucho.

Chvíli jim trvalo, než smetli ten binec ze stolu, holčina si mně zapsala a dokonce mi uvařila čaj. Načež mi do ruky vrazila visací zámek a ukázala na dveře. Už jsem neřekl ani popel a vešel do těch dveří. Za nimi byla velká hala a v ní takových 80 postelí srovnaných do řady. Nějakých 15 lidí nahlas chrápe, přičemž pořád slyším ty šíleně vyhulený Stouny. Našel jsem postel, ulehl a najednou koukám na nějakého chlápka na vedlejší posteli, jak si drží polštář před obličejem a řve:

„Fuck! This is fucked! Absolutely fucked!”

A lidi okolo dál nahlas chrápou a do toho vyhrávají Stouni. Přišlo mi to šíleně směšné, tak jsem se začal pěkně nahlas smát. V příští sekundě se směje dalších 15 lidí, přičemž ten chlápek vedle mne řve pořád to samé dokolečka:

„Fuck! This is absolutely fucked!”

Pak jsem usnul a probudil se ráno, což bylo o pouhé čtyři hodiny později. Rozhlédl jsem se okolo, nade mnou se zrovna vzbudil nějaký chlápek, kouknul na mne, pak na toho týpka vedle a pak se ho zeptá:

„Tak co, jak si se vyspal?”

Chlápek se na něj podívá a zařve: „Fuck! You snored as well!” Vybuchl jsem smíchy a se mnou všichni ostatní.

tribal drift logo

Další příhoda je typická:

Dougal: „Jednoho dne stojím v budce a zkouším telefonovat přes oceán na účet volaného. Najednou vidím, jak vedle budky stojí mladá holka, zakouká se na mne a praví:

‘Jé, ty jsi z Tribal Driftu, viď?’ Říkám: ‘Jo, jsem’ a ona na to: ‘Kde tady v Praze bydlíte?’ Já na to: ‘Bydlíme v autobusu.’ A ona na to: ‘Cože?’ Tak to zopakuju: ‘Jo, nás pět bydlí v našem autobusu.’ Holčina vytřeští oči a prohodí: ‘Ale...vy jste přece Tribal Drift, měli byste bydlet v hotelu...’ Začal jsem se smát, přičemž jsem se zmohl jen na jedinou větu: ‘Ne, takhle to nefunguje...’ Ta holčina z toho byla dost šokovaná.

Ovšem asi nejveselejší večer zažil klávesák Pete, který mimochodem žije v noci a spí ve dne. Jednoho dne se mne ptal, kde je Tango Bar. Neznalá nových klubů jsem vůbec netušila, kde tenhle bar může být. Jenže nevěděl to skoro nikdo.

Pete se vydal hledat Tango, kde měla roztáčet vinyly jedna jeho kamarádka. Procházel ulice v centru a zkoušel se ptát lidí. Někdo mu řekl, že je to na druhé straně řeky a poradil, ať si vezme taxi. Cestou Pete potkává dva policajty, kterých se taky ptá. Ti si ovšem mysleli, že hledá bordel a taky ho poslali na taxi.

Pete tedy nasedá do taxíku a povídá tomu řidiči: „I need to know the way to Tango bar.” Řidič se na něj koukne a praví: „Bordelo, bordelo, jo?”

Pete si myslí: „Bordelo, hm, to musí být asi jméno té ulice nebo něco” a nechá se odvést na určené místo.

Pete vystoupí před dveřmi pánského nočního klubu, zaklepe a nějaká madam ho zve dovnitř. Pete říká: „Hledám Janu.” Madame se otočí a zvolá: „Jani!”, načež se objeví neznámá polonahá ženská.

Pete svým naivním pohledem zhodnotí situaci a vidí, že je tady problém, takže praví: „Musím už jít” a vybíhá ze dveří. Hledání ovšem nevzdává a nakonec to Tango najde. Jana tam není. S ní se potkal až o pár dní později v Roxy.

Aby toho veselí nebylo dost vězte, že Tribal Drift se v listopadu vracejí zpět do českých zemí. D Smack U má pro nás připraven dostatečný počet koncertů tak, aby se pak už nikdo nemohl ptát: „Kdo jsou ti Tribal Drift?”

Takže ahoj 24. listopadu 1998 v Roxy.

PS: Díky patří D Smack U, Roxy a Lubošovi s Bárou za všechno, co pro Tribal Drift udělali. m

Add a comment
 
DJ Bidlo - Nechci být šoumen PDF Tisk Email
Lidé - Muzikanti
Napsal uživatel Petra Matušinová   

DJ OO BidloDJ OO Bidlo patří v současnosti mezi nejlepší české DJe...

DJ OO Bidlo nespadl jen tak z nebe, cestu k uším tancechtivých lidiček si našel skrze muziku jemu samému nejbližší. Na začátku všeho bylo Radio 1, kde Bidlo začínal jako hip-hopový a funky DJ. Působí tam dodnes. Vinyly roztáčí již od roku 1992, což ho řadí mezi nejdéle hrající DJe u nás (tím druhých je DJ Loutka). Nejvíce však Bidla proslavily jeho house sety. Zahrál si na některých z prvních house parties v Praze, aby se pak na relativně dlouho dobu stal resident DJem v pražském klubu Radost FX.

Tam pravidelně vystupoval po boku zahraničních hvězd. Za zmínku určitě stojí i večery odehrané s Loutkou. Ačkoliv je Bidlo nejčastěji uváděn jako house DJ, nedá se to brát tak doslova. Mezi jeho hudební vlivy patří Josef Zíma, Olympik, Prince a vůbec všechno, co hraje. Je to spíš takový miš maš. A přesně takový je i následující rozhovor.

Bidlo se mne ptá, co vlastně dělám a já mu jeho otázku vracím:

BIDLO: Já jsem taková kurva, víš, já už dělal všechn­o. I hokej.

THINK: Na tom utkání hvězd? Zahráls’ Michala Davida?

BIDLO: Ne, to jsem nebyl já, to byl pan Hrdinka.

Bidlo hrává pro EuroTel: „je to kšeft a kšeft jsou peníze,” říká. Tvář prý ještě neztratil, hraje svoji muziku, a jak sám říká, lidi na tom hokeji dávají přednost Michalu Davidovi před čímkoliv jiným. O kulturnosti Čechů má evidentně svoje pochyby.

To je Mongolsko tady, fakt pakárna, to jsou 80. léta, regulérní. Včera jsem chodil po náměstí, koupil jsem si Reflex, prolistoval jsem ho, znechutil mne, tak jsem ho vzápětí vyhodil. Pak jsem začal křičet po lidech něco v tom smyslu, že všichni Češi smrdí. Jestli si otevřu nějaký jiný byznys, tak s deodoranty. Češi ještě nepřišli na to, že existují deodoranty.

Představím si letní tramvaj s neprodyšně zavřenými okny a prohodím něco o stádních lidech.

BIDLO: Stádní lidi říkáš? To jsi měla být včera na tom hokeji, hnusný nacionalisti. Byl to tam samý venkovan, přijeli těmi autobusy, hovada, těm je všechno jedno. Vylezou z těch zasmraděnejch autobusů v oblečení jak před 20 lety. I když mně je docela jedno jak vypadají nebo co dělají. Ale teď mám na mysli třeba to utkání v Třinci – je to mezinárodní utkání, které je takhle publikované. Vyleze tým zahraničních hvězd a celé publikum zařve: Češiii!!! A takových lidí se najde víc. Tak to je, stačí se podívat na hokej a hned víš, o co jde a v jakém stavu se nachází společnost.

Řeč přechází na politiku. Bidlo se zmiňuje o panu Štěpánkovi z Rádia Svobodná Evropa – ten bývalý herec, co utekl. Prý je to moudrý člověk a je na něm vidět, jak tím vším, co vidí okolo, trpí. Bidlo i já si v názoru na politiky notujem – štvou nás.

BIDLO: Problémy všedního života, to je pro mne politika, to mne zajímá. Proč já jdu do restaurace, kde čekám hodinu na jídlo, které nakonec ani není to, jaké jsem si objednal? Já vím, že se to stane, ale proč se to tady stává tak často? Proč když si objednáš střechu na barák, kterou ti mají přivézt v deset ráno, takže si objednáš lidi a všechno ostatní, za což zaplatíš, pak ti kreténi s tou střechou bourají a ani nejsou schopni ti zavolat, že nepřijedou?

Ale obraťme list:

THINK: Jaké to bude v sobotu v Roxy? (DJ Bidlo tam hrál jako host na Shake, pozn. red.)

BIDLO: Formáček má narozeniny. (DJ Formi, pozn. red.)

THINK: Toho jsem si vychutnala na posledním parníku, to byl tak trochu privátní večírek pro takových 60 lidí. Byla to pohodovka, akorát na začátku jsem nechápala ty zpruzeně vypadající obličeje okolo. Na vině prý byla mizerná návštěvnost. Pak se to rozjelo, jen Loutka tam stál a koukal na nás, trsající lidičky. Když jsem se ho zeptala, proč se nebaví, potvrdil teorii o malé návštěvnosti, ale za chvíli už vesele poskakoval.

BIDLO: Zpruzeně vypadající lidi mě taky trápí.

THINK: V životě jsem nezažila party se zpruzenými lidmi.

BIDLO: Víš, ono je těžké být neustále příjemný.

THINK: Zajímá mne Bidlův pohled na situaci v současné taneční muzice v Čechách.

BIDLO: Co máš ráda ty?

THINK: Tady v Praze jsem vyrostla na Technical Support, skvělá byla akce v poli u Černošic. Hrálo se do rána, kdy už tam zbyli jen DJ-ové a lidi ze sound systému. Uvařili pravý anglický čaj s mlékem a DJ-ové si hráli své oblíbené, trsali... odjížděli jsme v poledne. Tohle je pro mne nesrovnatelné s house parties v pražských klubech.

BIDLO: To je taky o něčem jiném, společné mají tyhle rozdílné akce jen to, že je to diskotéka.

Obloukem přes říši zvířat a život jedné labutí rodinky, kterou znám, se řeč přesouvá na téma negativní versus pozitivní energie.

BIDLO: Já měl ‘vždycky’ radši ženský než chlapy. Ženský mají lepší schopnost řídit se instiktem. A to se mi líbí. Věřím v teorii, která je založená na tom, že špatné pocity a negativní energie podněcují výrobu chemických látek, které pak negativně ovlivňují jednání a smýšlení. Třeba hluboký pocit, že jsi v životě hovno, tě nena­kopne, nepomůže ti to dostat se z toho.

THINK: V tom s tebou souhlasím. Myslím, že negativní a pozitivní energie takhle funguje.

BIDLO: Vidíš, všechny ženské se mnou vždycky souhlasí. Ale s chlapama se v tomhle neshodnu. Oni to berou jinak, pro ně jsou prostě ženský svině. A nevycházejí z toho, jaký ty ženský jsou. Když já tedy chci mít nějakou družku nebo trávit s někým hodně času, nejenom měsíc nebo noc, pak se musím přizpůsobit. Ženský jsou super, jsou v pohodě.

THINK: Vím, že jsi byl v USA. Kde ještě jsi pobýval?

BIDLO: Minulý rok jsem byl na Ibize, ale to byl spíš takový studijní pobyt. ‘Studoval jsem diskotéky’. Je to tam super, ale je to o tom, že každý čtvrtý na pláži má telefon, což mně celkem vadí.

DJ OO BidloTHINK: Že je to moc turistický?

BIDLO: No je to luxus, drahý, hodně drahý. Krásný holky na pláži a tak. A je tam spousta pohodových lidí. Hodně takový ty jižní národy, Italové a Francouzi, Španělé a asi pět Čechů. Bylo to dobrý. A letos to musí být maso, časopisy o muzice už mají přílohu o Ibize a mají tam kolonku s informacema, kde se dá sehnat tráva a za kolik, kolik přibližně stojí extáze a za kolik je gram kokainu. Tohle je už takový ten návod pro úplné idioty, já mám rád, když se lidi musí něčeho dopátrat. Tam na Ibize jsou agentury pořádající party pro deset tisíc lidí, je to každé pondělí a je to maso. Fakt maso.

Pročež se dostáváme zpět k Bidlovu hraní. Zajímá mne, proč dělá muziku.

BIDLO: Dělám to, protože mne muzika baví. Já si vybírám muziku, která se mi líbí a tu pak i hraju. Samozřejmě že to ‘dělám pro sebe’, nejsem DJ typu bavič, zvednu ruce nahoru a všichni to udělají taky... ale dělám to i pro ty lidi. Ale nebudu to dělat za každou cenu, aby skákali do stropu.

THINK: Ptala jsem se smažičů, jak se jim líbí tvé hraní a většinou se o tom vyjadřovali chvalně. Ale i oni říkají, že nehraješ pro lidi.

BIDLO: To jsem taky slyšel. Ale já nechi být šoumen. Proč bych měl být šoumen? Já mám dost starostí s těmi čudlíky.

THINK: Jaké míváš pocity po odehrání setů?

BIDLO: Já jsem takový konfliktní typ, já jsem se tím vždycky hodně trápil, jestli to bylo dobrý a tak, ale teď už se toho zbavuju. Víš, já třeba nejsem šoumen, ale já tu hlavu zvednu a ty lidi pozoruju. ‘Mám to vychytaný’, vím, že když hraju na určité akci pro určité lidi, tak si vezmu takovou a takovou muziku. Je to pořád ta moje muzika, ale rád hraju různé věci.

Jednou je to house, jindy breakbeat nebo jazz. Já se to snažím hodně členit, ale tady už mne berou tak, jakože po boku Loutky, tak si mne lidi podle toho objednávají. Není to těžké. Já jsem rád, že jsem potkal Michala, protože mi dal šanci hrát na gramofonech. Takhle jsem ho potkal. Hudebně jsme se vždycky hodně lišili a lišíme se dodnes.

THINK: Řekni, co už jsi v životě dokázal?

BIDLO: Žiju.

THINK: A co chceš ještě v životě dokázat?

BIDLO: Žít.

Dlouhodobý výzkum v oblasti remixů pomohl Bidlovi k možnosti remixovat legendární Pražský výběr. Bidlo zremixoval čtyři kousky, ze kterých si pak Michael Kocáb vybral S.O.S. Nezbývá než doufat, že ten remix brzy uslyšíme a bude k mání i v prodeji. V těchto měsících se v klubu Roxy rozjely v budouc­nosti snad pravidelné Sushi večery v Bidlově režii. Těšte se!


Foto: Michael Dwornik
Add a comment
 
Rozhovor s Monikou Načeva a Láďa Pecha PDF Tisk Email
Lidé - Muzikanti
Napsal uživatel Kamila   

Monika Naceva

Na počátku bylo amatérské A Studio, následovaly dva roky v Brně v Ha Divadle a mezitím začala spolupráce s divadelním souborem Sklep, s nimi už hraje deset let (letošní sezóna se Sklepem pro ni však bude poslední).

V roce 1993 natočila s Pavlíčkem a s Tadeášem Věrčákem desku Možnosti tu jsou, po ní přišly koncerty Načevy (č. 1), skupinu doplnili Láďa Pecha a Michal Koval, stará kapela se zrušila a začala se připravovat nová deska Nebe je rudý, a tak vznikla Načeva (č. 2), a nakonec rok 1998, nové změny a deska Mimoid.

THINK: Mohla by jsi popsat, jak jsi dělala desku Mimoid a jak to vůbec všechno vzniklo?
MONICA:
No, vlastně po natočení desky Nebe je rudý jsme s kapelou asi rok a půl dělali koncerty a přemýšleli jsme o nových písničkách. Jezdili jsme - byli jsme dvakrát v Pacově v jižních Čechách v takovém ateliéru u naší kamarádky Jany Hruškové, která nám to zajistila - no a tak jsme přes jamy a různé sedánky zkoušeli vymyslet nové věci. Některé z nich jsme potom hráli na koncertech a chtěli jsme z nich vlastně udělat základ desky. Potom jsme v září získali všechny ty přístroje od Bontonu a chtěli jsme začít točit, ale do toho jsme se rozpadli, protože Carlos s Martinem měli pocit, že by deska měla být směřovaná někam jinam. Bylo to takové jemné nedorozumění mezi námi. Další důležitá věc - hned na začátku jsem na natáčení přizvala Guse, aby nám pomohl a nějak to obohatil, a tím se to také nasměrovalo. Někam jinam. To je historie od začátku, že?

A s Gusem jsme udělali takovou první spolupráci na kompilaci pro časopis Živel a to předělávku písničky Místo z Nebe je rudý, a to také rozhodlo, jak by asi mělo vypadat natáčení a práce na desce. Pak během natáčení odešel Michal, a tak jsme vlastně s Láďou zůstali s Gusem sami a dotáhli jsme desku do konce.

THINK: Měla jsi nějakou představu, když jsi tu desku začala dělat, že se to bude vyvíjet tímhle směrem?
MONICA:
Neměla, neměla. (smích) Bylo to hodně zvláštní, protože jsem vůbec nevěděla, jak ta deska bude vypadat a kdo na ní bude dělat. Bylo to ze začátku dost pomatené, ale potom se to vytříbilo. Oni se začnou míhat různé nápady a jak mluvíš o tom s lidmi, se kterými to děláš, tak to prostě nějak vyjde. Ještě se tam také objevili dva další lidé.

LADA: To jsou dva sympatičtí mladí lidé z Liverpoolu, Mally a Joe, a ti sem jednou přijeli navštívit Martina Žárovku. Dali jsme se s nimi do řeči a vylezlo z nich, že to jsou dva muzikanti, kteří mají v Liverpoolu svoje studio, kde točí muziku. Strašně je zajímalo, co děláme tady, tak jsme si dali dole v hospodě ještě s Gusem pivko a za dvě noci jsme udělali takovej jam, ze kterého jsme potom tahali hodně materiálu. První byly hlavně spíš ambientní věci, které posloužily jako třeba různé kytary a spacy zvuky, které jsme potom používali, i když oni asi za týden odjeli - ale prostě byli tady až do té doby, než jsme to dohráli.

Taky kromě Guse jsme jednu dobu dělali s Dušanem z Ohm Square, což byla strašně dobrá nakopávačka v tom smyslu, že nám s Monikou opravdu vysvětlil spoustu věcí, co se týče ovládání mašin, takže jsme na tom pak mohli začít dělat sami, což jsme do té doby neuměli.

THINK: Učili jste se za procesu...
LADA:
No, jasně. Takže fakt, z mé strany obrovský dík Dušanovi. A s Gusem se prostě taky dělá v pohodě. Je to osobnost a tou prací mě taky moc nakopl.

MONICA: Pro mě to začalo být hrozně zajímavé, když jsme zůstali jenom ve třech. To, jak jsem dělala zpěv a dohromady i nějaké nové texty - zapochodu - že jsem to neměla vlastně moc předpřipravené. Tedy kromě těch písniček, co jsme měli nahozené z Pacova, a které jsme už dělali na koncertech. Musela jsem se dostat úplně dovnitř, abych byla vážně schopná zpívat jenom s bicími. Musela jsem úplně jinak pochopit rytmus zpívání a vůbec pocit té muziky, protože to bylo najednou něco jiného, než jsem byla zvyklá doposud dělat s nástroji - víš, jako že zpíváš s melodií klavíru nebo jiného zvuku - a tady najednou jsem zpívala s Láďovými loopy živých bicích, které byly předtočené ve studiu Hostivař.

LADA: Snažili jsme se používat naše zvuky, pokud možno živě udělané. V Hostivaři jsme přetočili bicí, byli jsme tam dva dny někdy na podzim, ještě před tím, než se dělal s Gusem výběr. Takže jsme měli v harddisku bubny i všechny audio stopy, ze kterých jsme pak čerpali. Třeba jsme poslouchali, vybrali jsme si nějaký zajímavý moment, ten jsme nasamplovali, a pak si s tím různě hráli. Nakonec už tam ta věc ani nemusela být - prostě se od něčeho odrazíš, a pak se dostáváš k nějakýmu útvaru, který všem vyhovuje.

THINK: Od minulé desky je to veliký krok - myslíš, že to v budoucnu bude pokračovat podobně?
LADA:
Já to vidím tak, že bych ani jinak nemohl pracovat. Tu největší svobodu máš právě tímhle způsobem, jsi co nejmíň omezený. Strašně fajn je, když neplatíš frekvence v nějakým šíleném studiu, které je neosobní. A navíc máš určitý čas - od kdy do kdy - třeba měsíc a musíš tam rychle něco potit. Prostě jedině doma nebo třeba na chalupě a tak, mít svoje studio a dělat si tam věci.

MONICA: Pro mě to bylo strašně zajímavé a důležité - to jsem si uvědomila, že by mě do budoucna bavilo -, že jsme tu desku natáčeli v bytě, kde se žije, kde žije víc lidí. Ten byt tu má svůj život, lidé přicházejí a odcházejí, někteří tam bydlí, a to všechno tě ovlivňuje. Třeba když jsem vymýšlela nějaké texty - v tom bytě žiješ a rovnou i pracuješ. Bylo to pro mě hrozně živé a takové veliké psycho. (smích)

(Káča, jedna z obyvatel bytu přikyvuje: Bylo to moc krásné období pro nás pro všechny.)

THINK: Prolíná se ti to nějak s osobním životem? Musí to být dost náročné pracovat doma...
MONICA:
No právě, ale já jsem si uvědomila, že takhle to fungovalo už při Nebe je rudý. Hodně jsme si s klukama rozuměli a hodně jsme tu muziku dělali po bytech - u Martina a tak. To bylo také nahozené už tenkrát. Ale pak jsme šli do studia mimo Prahu, kde jsme si udělali svůj zajímavý space pro tu desku, ale pořád tam byl ten cizí prvek, Pavlíček, majitel studia a ten zvukař. A teď tohle byla opravdová svoboda. Ale vždycky, když si na něco přijdeš, tak je to ze začátku těžké, protože člověk musí vydejchávat ty změny. Nezbláznit se z toho, protože je to náročné. Já si myslím, že stálo za to, vydržet těch sedm měsíců, já jsem s výsledkem spokojená. Myslím, že tam je ta atmosféra i ty texty, že to všechno zapadlo dohromady.

Monika Naceva

THINK: Jak se ti pracuje pod časovým tlakem? Myslíš, že by jinak ta deska trvala daleko déle?
MONICA:
No to určitě. Jak říkám, my jsme to dělali sedm měsíců, což je docela dost dlouhá doba na to, aby to člověk dal dohromady. Ale zase to nebyl tak šibeniční tlak. Bylo taky dobré, že to trochu posunula i firma. Ta deska vlastně měla vyjít dřív, ale došlo k nějakým změnám - spojování Sony s Bontonem - takže jsme měli ještě víc času a to nám, myslím, taky dost pomohlo.

THINK: A jak vznikly texty?
MONICA:
Měla jsem pár textů hotových, to byly ty písničky, které jsme hráli už na koncertech, kde mi ještě Jáchym Topol něco napsal. No a potom už jsme nějak ztratili kontakt, protože měl hodně práce a má toho dost a já mu samozřejmě přeji hodně štěstí a jsem ráda, že je úspěšný. Takže jsem musela hledat i svá slova, nějaké jeho staré věci. Znovu jsem si přečetla Sestru, tahala jsem slovíčka a takhle jsem to dávala dohromady. Další element, kromě Jáchyma, který textově desku ovlivnil bylo to, že se mi během natáčení dostala do ruky kniha od Stanislawa Lema Solaris, ze které taky pochází název Mimoid, a že jsem potom také viděla od Tarkovského film, a to bylo hrozně silné a i silně propojené s tímhle tématem.

THINK: Láďo, ty když děláš písničku, jsi si vědom textu, který tam Monika zpívá?
LADA:
Jasně, v každém případě. Ty texty jsou tak silné, že už samy dávají nějakou atmosféru. Určitě. I když někdy jsme ani nevěděli, jaký ten text bude a Monika ho vytvářela až na základě toho, jaký z toho měla pocit. Vazba byla oboustranná, ale texty na desce jsou určitě hodně inspirativní.

MONICA: Já jsem třeba konkrétně jeden text psala tak, že jsem zaznamenávala nějaká slovíčka, která mně vyvstaly při poslouchání jejich práce a najednou mě napadlo celé téma a to už pak nějak jde samo, spojí se to a je to. Ale tohle jsem ještě nikdy předtím nezažila. Vůbec jsem do poslední chvíle nevěděla, co z toho vznikne. Pak se to seplo a bylo to.

THINK: Připravuješ videoklip?
MONICA:
Jo, jo. Příští týden se bude točit a hlavní zásluhu na tom má Nathalie Prévot, kterou jsem také potkala během natáčení. Je to francouzská výtvarnice, ukazovala mi kostýmy, které dělala pro divadlo v Mexiku, povídaly jsme si o tom a najednou jsme si hrozně porozuměly. A ona měla ten prvotní nápad na videoklip.

THINK: Jak jsi vybrala písničku?
MONICA:
Úplně instinktivně. Měla jsem pocit, že Tvůj úsměv bude ta správná, protože je nejkratší a nejjednodušší a průzračná a pro mě je důležité i to, že jsme ji udělali za tři dny. I když zrovna tenhle zpěv jsem měla hotov, už asi rok mám v hlavě i tu melodii, takže to bylo jednodušší. Myslím, že věci, které jsou hned, jsou nejlepší, a že výrazné bude i to obrazové zpracování.

THINK: Jak vznikl obal desky? Je tě těžko na té fotce poznat.
MONICA:
(smích) No. To je asi před sedmi nebo osmi lety... Charlotta, zpěvačka z Ohm Square mi řekla: „Jé, ty vypadáš úplně jak moje maminka, takhle si jí pamatuji z dětství," a byla z toho celá naměkko.

THINK: Co tam na té fotce děláš?
MONICA:
To je z takového dokumentárního filmu, který jsme dělali se Sklepem - Vítr fičí v pohraničí - po revoluci, ale ono to šlo jenom jednou, nemělo to divácký úspěch. Nějak to zaniklo. Ale pro mě bylo zajímavé se poprvé v životě dostat do prostředí rakouského pohraničí, kde byly v padesátých letech vysídlené rodiny. I po těch čtyřiceti letech tam jsou trosky a skrze domy prorůstají stromy. Pak se mi to všechno sepnulo, když jsem viděla film Solaris. Rozumíš, vyrůstala jsem v bolševické době a ta fotka je taková ze sedmdesátých let a vybral jí Martin Žárovka. Probíral fotkama, vybral tuhle, a pak společně s Jakubem Antošem udělali na počítači ten obal.

THINK: Máš speciální představu, jak by měl vypadat křest desky?
MONICA:
Měla jsem představu udělat křest v jiném prostředí - ne v nějakém zajetém klubu, který v současné době funguje, ale na nějakém zajímavém místě v Praze, kde by právě nějaký ten klub mohl být. Od přátel jsem se dozvěděla o bývalé čističce vody, krásné továrně v Bubenči, ale neshodli jsme se s jejím ředitelem. Potom jsem přes přátele objevila na Maninách bývalé studio a kino, kde je úplně skvělá akustika. Byla jsem se tam podívat, ty lidi jsou k tomu celkem přístupní, ale musím to projednat s firmou. Ještě nevím datum, ale hrozně ráda bych tam udělala party, kde by hrál hlavně Gus, kde by se promítal videoklip a kde by prostě bylo dobře vymyšlené prostředí.

THINK: Gus je členem Technical Support, hraje jako DJ, ovlivnila tě nějak jejich muzika, prostředí ze kterého pochází a způsob, jakým pracuje?
MONICA:
No určitě, všechno co jsi řekla. (smích) Samozřejmě. V muzice mě hodně ovlivnily jejich party. Nejdřív jsem se toho bála, a potom na jedné party se mi stalo, že mně to v hlavě nějak přeskočilo, uvolnila jsem se a poznala jsem něco úplně jiného. Gus mě hodně ovlivnil. Zažila jsem jednou party, kterou organizovali kluci z Ohm Square, bylo to venku v přírodě, Gus zrovna přijel z Londýna s novými deskami a najednou jsem začala muziku vnímat jinak. To mě hodně poznamenalo při dělání desky.

THINK: Ta deska je dost experimentální, myslela jsi při její tvorbě i na komerční úspěch? Záleží ti na něm?
MONICA:
No, to právě souvisí s tím, že tu muziku začneš najednou vnímat jinak a ona tě pohltí. Myslíš jenom na to. Já mám v hlavě místo vždycky jenom pro jednu věc, když chci dělat něco za sebe, něco vymyslet. Nemáš čas myslet na to, jaký to bude, protože to děláš teď a nemyslíš moc na budoucnost. Ze strany firmy bylo fajn, že nám nechali volnost a za celou tu dobu do toho nezasahovali. Z toho mám radost.

THINK: Spousta českých kapel zpívá anglicky - pro širší publikum. Ty jsi se vždycky držela češtiny. Proč?
MONICA:
Někdo zpívá anglicky, někdo zase při dělání muziky nepracuje jen z Čechy... Já si myslím, že čím víc kořenů, tím líp, a proto je dobré, že jsou tady Ohm Square a Hypnotix a že jsou kapely promíchané, že mají zpěváky z jiné země. Prostě je to můj jazyk a zatím moc neovládám jiný. Musím někam odjet, abych se naučila jiný jazyk.

Naceva CDTHINK: Jaké máš další plány? Budeš s tímto projektem dělat vystoupení?
MONICA:
On se na to každý ptá, asi to každého nejvíc zajímá. Já bych samozřejmě chtěla živě vystupovat. Je to úplně něco jiného, je to moc zajímavé a strašně mě to baví. Gus se teď ale vrátí do Anglie a druhý nejbližší je Láďa, tak uvidíme.

THINK: Co chystáš ty, Láďo?
LADA:
No taky, dělat muziku. Naučit se to ještě líp a jediná možnost, jak se to naučit, je pracovat s tím. Teď jsme zavření s Koogim na chatě, ve strašně hezkém prostředí mimo Prahu, člověk na to má klid a může se soustředit. Takže muziku.

THINK: Nestýská se vám po instrumentálním hraní?
LADA:
Stýská, stýská... vždyť já vlastně hraju s Ohm Square! (smích)

MONICA: Já zase hraju divadlo.

LADA: Taky jsem o živém vystoupení přemýšlel, i s Monikou jsme se o tom bavili, ale bylo by to asi náročnější. Už by to nebyla jenom taková kapela, ve které jsme hráli předtím. Určitě živé muzikanty, ale potom i jednoho člověka, který bude mít mix a určité efekty přímo na pódiu. Takhle s tím budeme pracovat. Také jsme mluvili o projekci. Třeba Orb v Jelením příkopě, to byl nákop, pro mě nejsilnější věc z festivalu byla jejich videoprojekce. Takže takhle to propojit, uvidíme.

MONICA: Když o tom přemýšlím, tak bych si taky představovala takové živé propojené vystoupení, kde by to byl pro lidi zážitek a zajímavé prostředí.

LADA: Nemít ty skladby hotové, ty skladby jsou rozdělané přímo na pódiu a ty můžeš naživo písně zkracovat nebo přidávat efekty jak chceš a vyvíjí se to přímo na místě. Aby každý koncert byl jiný, aby nás to bavilo.

MONICA: Prostě koncert musí být živý. Je to úplně něco jiného, točit desku, a potom to hrát lidem naživo.

THINK: Máš z poslední doby nějaký silný hudební zážitek?
MONICA:
Pro mě byl v poslední době nejsilnější zážitek Hypnotix na Cibulce. Takhle se mi to naživo hrozně líbí. Mají to propojené a funguje jim to. Dál se mi líbí, jak to dělají třeba Zion Train. To je podobné. Mají to jinak posunuté, ale ta energie z nich je opravdu jako z živého koncertu.

THINK: Chtěli byste na konec něco dodat?
MONICA:
Chtěla bych se vyjádřit k tomu novému drogovému zákonu. Myslím si, že je to krok zpátky, hrozná škoda a úplná blbost. Myslím si, že to ve spoustě zemí už vědí, i v tom nejšílenějším kapitalismu. Je to divná politika. Je to úlet, co se tady děje.

LADA: Je hrozné mít dobrého prezidenta, ale ignorantskou bandu v parlamentu a senátu. Víc se k tomu nebudu vyjadřovat, protože se ještě pořád nedokážu zbavit emocí.

THINK: Děkuji za rozhovor.


Foto: Martin Siebert, www.naceva.eu
Add a comment
 
Diamanda Galás PDF Tisk Email
Lidé - Muzikanti
Napsal uživatel Jarka Fricová   

Status quo

„Můj hlas mi byl dán jako nástroj k inspiraci mých přátel a jako prostředek k mučení a záhubě mých nepřátel. Nástroj pravdy." - Diamanda Galás

Diamanda Galás, majitelka čtyřoktávového hlasového rozsahu pociťující naléhavou potřebu probouzet morálně mrtvé či neprobuzené, sesbírala řadu epitafů z pera těch, kteří si přáli porozumět nebo hanobit její jedinečný způsob práce.

„Satanova nevěsta", „Diva zhouby" nebo „Černá růže avantgardy" jsou pouze některé z nich. „Nemám chuť přesvědčovat takovéto lidi, že nejsem hříšnice," odpovídá na adresu pravicově orientovaných zpátečnických kritiků.

„Jsem moc ráda, že si to o mě myslí. Považuji to za projev absolutního lichocení, absolutního respektu. A na to mohu reagovat jedině slovy, „Jestli si myslíte, že nosím kabát pokrytý špínou, tak mě drahouškové nechte, abych jej nosila dál. Umím to skutečně dobře."

Diamanda Galás, nemluvě nyní o její obhajobě rozkošnictví, se dostala na světové výsluní díky trojalbu Plague Mass (Morová mše). Toto requiem za zemřelé a umírající na chorobu AIDS neslo původně název Masque Of The Red Death (Maska rudé smrti) a bylo inspirováno dílem Edgara Allena Poea.

Trilogie charakterizovaná jako „první, poslední a snad jediné hudební slovo na téma AIDS" obsahuje impozantní výpověì - zčásti zkoumá, zčásti morálně kritizuje politiku, teologii a sociologii za jejich „morový" postoj k otázce AIDS. Ve svých dílech Diamanda Galás vycházela z náboženských textů, zejména ze Starého zákona - první skladba The Divine Punishment (Boží trest), z básní francouzského katolického básníka Charlese Baudelairea - následující skladba The Saint Of The Pit (Svatý z příkopu) a konečně též z náboženských spirituálů černých otroků, které byly motorem pro její poslední dílo „You Must Be Certain Of Your Devil" (Ďáblem si musíš být jist), kde Diamanda tvrdě obviňuje Střední Ameriku jakožto domov Satanův, který se zde zjevuje v podobě pobožnůstkářství, pokrytectví a nevědomosti.

„Ďábel zde není zobrazen jako žádná abstraktní gotická postava," říká. „V mém pojetí je to zbabělec, duchovně impotentní člověk, homofobní, tvrdohlavě slepý dezertér." Jestli je na špinavém kabátě něco pravdy...

Add a comment
 

ZačátekPředchozí12345DalšíKonec

Strana 2 z 5
Fikce"V Pasti" z Vít Hradec

Vít Hradec

article thumbnail Tma. Ticho. Téměř neslyšný chod strojů. Pilotní kabinu osvětlují jen blikající kontrolky na palubní desce. Všude takový...
+ Full Story

Hudební zprávyMUKI - Cabin Fever

Keith Kirchner

article thumbnail
+ Full Story

More Articles

Z našich stránek

badge