Welcome to Think Magazine!

Záběry ukazují likvidaci londýnských útočníků
Pin It

Svět je šokován teroristickými útoky na USA, strašidlo terorismu ale obchází západní civilizací vice než půldruhého století.

Žádná z minulých akcí se sice rozměry své tragédie ani zdaleka nepřiblížila útokům na WTC a Pentagon, přesto vlny teroristických aktů mnohokrát děsily obyvatele starého kontinentu.

Teroristé, často ovšem také nazývaní bojovníky za svobodu, začali své pumové atentáty, únosy a veřejné popravy páchat už v průběhu devatenáctého století.

V Rusku se o rozbití samoděržaví teroristickou taktikou snažily organizace Půda a svoboda, nebo Národní svoboda, proslulosti se dočkala atentátnická činnost Michala Bakunina.

Nacionální politiku za pomoci násilí a atentátů prováděla na začátku 20. století v Srbsku důstojnická organizace Sjednocení nebo smrt, nazývaná někdy také Černá ruka, která úspěšně provedla atentát na srbského krále Alexandra Obrenoviče a které v minulosti také někteří historici nesprávně připisovali provedení sarajevského atentátu na následníka trůnu Ferdinanda d'Este (ve skutečnosti atentát připravili příslušníci jiné radikální, i když programově spřízněné skupiny Mladá Bosna). Jugoslávský král Alexandr I.

Karadjodjevič podlehl atentátnickému útoku makedonského teroristy spolu s tehdejším franouzským ministrem zahraničí Barthouem.

Řada nových státních celků vznikala právě za použití zastrašovací teroristické taktiky. Mezi nejznámější příklady patři extremistická sionistická organizace Irgun Zweileumi, která od roku 1937 bojovala na území dnešního Izraele nevybíravými a zákeřnými způsoby proti Arabům a místní britské správě.

Nejznámějším činem tzv. Sternových oddílů se stal pumový útok na hotel King David v Jeruzalémě, kde v roce 1946 sídlil britský štáb - velitelem akce byl Menachen Begin, pozdější premiér nového státu Izrael a nositel Nobelovy ceny míru!

Právě období těsně po druhé světové válce je poznamenáno znatelným vzrůstem teroristických aktivit, prováděných především proti "okupačním" mocnostem, vedle již zmiňovaného Izraele docházelo k častým útokům na Kypru, v Africe a samozřejmě také v ostatních zemích Blízkého Východu.

Z časovým odstupem je nutno přiznat, že teroristická taktika často sklízela úspěch - přinejmenším dříve nebo později donutila stranu, proti které byly útoky vedeny, zasednout k jednacímu stolu.

Jásir Arafat si ve svých divokých "mladických" létech ruce pošpinil krví nevinných lidí, přesto se po čase stal politikem, se kterým rovnocenně jednala řada demokratických vlád.

Terorismus jako způsob boje proti okupačním mocnostem a zaměřený právě na symboly, nebo představitele této moci se nevytratil, ale v sedmdesátých letech se začali ve velkém měřítku objevovat teroristické skupiny, jejichž aktivita byla namířena proti politickým a společenským strukturám vlastních zemí.

Cíly nadále byly osoby ztělesňující státní zřízení, čím dál častěji se obětí stávala "nezúčastněná veřejnost" - stávala se rukojmím, kterým teroristé vydírali stát. Takovým příkladem je činnost organizace ETA - Euskadi Ta Askatasuna, v překladu Baskická vlast a svoboda, která započala svou činnost v roce 1975.

Příslušníci ETA jednak útočili na představitele vládní španělské moci, ale brzy také začali podnikat útoky proti turistům a rušným letoviskům - strach vyvolaný mezi návštěvníky Španělska a jejich následný odliv měly donutit vládu s teroristy jednat.

Baskicku byla přiznána samospráva už v roce 1980, útoky ETA však pokračují dodnes.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se do hluboké vnitrostátní krize dostala Itálie - levicově smýšlející studenti dokázali zradikalizovat společnost a ačkoliv se jejich hnutí v roce 1969 podobně jako ve Francii rozpadlo do mnoha frakcí a myšlenkově různorodých směrů, jejich utopický cíl svrhnout stávající pořádky a systém našel odezvu ve společnosti.

Jejich radikalismus byl sice pro většinu lidí nepřijatelný, ale do značné míry ovlivnil následné stávkové dělnické hnutí a řada jeho členů se později angažovala v teroristických Rudých brigádách.

Po utišení revolučních nálad začátkem sedmdesátých let se v této organizaci sdružili ti jedinci, kteří se s tím nemínili smířit a byli ochotni použít jakýchkoliv prostředků, aby situaci změnili.

Po boku bývalých zradikalizovaných studentů zde působila různorodá směs dělnických levičáků, maoistů, komunistů, ale dokonce militantních katolíků. V roce 1972 podnikly Rudé brigády první teroristický akt - zatím jen symbolický dvacetiminutový únos šéfa firmy SIT Siemens, následovaly však další akce, únosy, pumové atentáty, vraždy. Promyšlené teroristické útoky měly vyvolat sociální neklid a ochromit chod Itálie. Skutečně se v roce 1977 opět zradikalizovala část studentstva,

kteří obsadili římskou univerzitu, na demonstracích se střílelo a v ulicích Bologny akce studentů rozháněly obrněné vozy.

Dalšé rok však Rudé brigády připravily celé Itálii šok - křesťanskodemokratický leader Giulio Anreotti se chystal představit novou vládu, když byl touto organizací unesen jeho stranický kolega Aldo Moro, jeden z nejoblíbenějších a nejkoncepčnějších politiků tehdejší Itálie, který v zájmu zachování politické stability vyjednal kompromis s Komunistickou stranou, která tehdy ve volbách získala o pouhé 4 procenta hlasů méně než křesťanští demokraté. Rudé brigády postříleli eskortu Alda Mora, jeho samotného unesly a po 54 dnech jeho věznění a vydírání vlády jej popravili.

Republika teroristům neustoupila, ti se stali v očích většiny obyvatelstva normálními vrahy a přestože pokračovali v krutém vraždění a policie proti nim dlouhé roky nedokázala úspěšně zakročit (Rudé brigády měly v letech 1978-1980 na svědomí životy 81 novinářů, univerzitních profesorů, komunistů, ale také dělníků), byly jejich snahy odsouzeny k zániku.

Teroristickými způsoby se také uvedli nacionalisté z italské provincie Trento-Alto Adige, jehož severní část, Jižní Tyrolsko, s většinou německy mluvícího obyvatelstva požadovala odtržení od Itálie a následné připojení k Rakousku. Itálii také šokoval krvavý pumový útok na boloňském nádraží, při kterém zahynulo na 55 lidí.

Obdobným způsobem jako v Itálii se projevilo teroristické hnutí také v Německu. Poté, co se studentské revoltě z roku 1968 přes zdůrazňování sounáležitosti s dělnickým hnutím, nedostalo širší podpory veřejnosti, zradikalizovaní jedinci přešli k teroristické taktice.

Právě tímto způsobem vznikla skupina Rote Armee Fraktion (Frakce Rudé Armády, RAF), zvaná podle svých dvou nejznámějších vůdců také skupina Baader-Meinhofová.

Na veřejnosti se "představila" v roce 1968 zápalnými útoky na obchodní domy, později přibyly pumové útoky na zařízení policie a americké armády. Brzy se původní ideály RAF rozpustily v krvi a bezhlavém násilí.

RAF disponovala poměrně propracovanou organizací - prostředky na své činy získávala bankovními loupežemi, falešné doklady si její členové získávali krádežemi razítek a nevyplněných formulářů na úřadech.

Německé policii se podařilo oba vůdce v roce 1972 dopadnout, ti ale bojovali i z poza mříží - nabádali k dalším útokům, drželi protestní hladovku - jeden z vůdců, Huger Meins, na následky hladovky zemřel, hned vzápětí členové RAF provedli úspěšný atentát na předsedu Nejvyššího berlínského soudu Guentera van Drenkmanna. Spřízněné Hnutí 2. června uneslo předsedu berlínské CDU a vynutilo si propuštění pěti vězněných teroristů.

Tehdejší spolkový kancléř Schmidt tímto porušil státoprávné zásady a ustoupil teroristům. Vraždění neustávalo - v roce 1977 nejvíce pozornosti vyvolal únos prezidenta Svazu zaměstnavatelů Schleyera - teroristé opět podmínili jeho osvobození propuštěním svých jedenácti kolegů.

Souběžně uneslo palestinské komando letadlo s 91 pasažéry do somálského Mogadiša a Německu dalo stejné ultimátum. Vláda tentokrát reagovala jinak než před pěti lety. Letadlo osvobolila speciální jedotka GSG9, vzápětí byli vůdci RAF Baader, Enslinngová a Raspe nalezeni mrtví ve svých celách. Policejní zpráva mluví o sebevraždě, dodnes však nikdo neobjasnil, jak se k nim do přísně střežených cel dostaly střelné zbraně.

Dalšího dne byla nalezena mrtvola popraveného prezidenta Svazu zaměstnavatelů Schleyera. Aktivita RAF pokračovala přes značné snahy státních orgánů až do konce osmdesátých let. Nikdo ze zadržených vůdců RAF nebyl pravomocně odsouzen, všichni, včetně Meinhofové spáchali ve svých celách sebevraždy.

Na území Německa, v době konání olympijských her v Mnichově roku 1972, uskutečnila radikální arabská teroristická organizace Černé září únos členů izraelské olympijské výpravy. Dva z nich zastřelili na místě, devět dalších unesli a zabili během nepovedené policejní akce na letišti Fuerstenfeldbrueck.

S terorismem je nedílně spjatá nechvalně známá IRA - Irská republikánská amráda, jejíž počátky spadají do poloviny padesátých let 19. století - tehdy v USA vznikla radikální irská organizace Fenian Brotherhood, jejíž myšlenky v roce 1919 oprášila nově vzniklá strana Sinn Fein.

Nacionalisté začali budovat ozbrojenou armádu a trestali každý pokus o kompromis - když první velitel IRA Michael Collins podepsal v roce 1921 anglo-irskou smlouvu, byl obviněn ze zrady a zavražděn. Ve stejné době začala IRA podnikat první ozbrojené útoky v Londýně.

IRA byla vzápětí irskou vládou postavena mimo zákon, což na její fungování nemělo přílišný vliv. V roce 1939 spáchala sérii pumových atentátů v anglických městech, zaměřených proti civilistům. Značnou podporu jí přitom vyjadřovala irská vystěhovalecká lobby v USA. Ve svých akcích neustala dodnes, přestože se v sedmdesátých letech v ní objevily vnitřní rozpory a IRA se rozdělila na dvě samostatně působící organizace.

Uvěznění členové IRA sami sebe považovali za válečné zajatce, devět z nich například zemřelo roku 1981 na následky hladovky, kterou si chtěli vynutit status politických vězňů.

Násilí se ve vleklém sporu dopouštěla i druhá strana - severoirští unionisté.

Přestože IRA je nadále ilegální organizací, s představiteli jejího politického křídla Sinn Fein britská vláda již mnoho let vede politická jednání. S výsledky, které jsou nám všem dobře známé.

V paměti Čechů určitě utkvěly dva teroristické útoky v Praze z roku 1990 - tehdy vybuchly dvě nálože v oblasti s velkou koncentrací lidí - na Staroměstském náměstí a na hostivařské přehradě.

Snad zázrakem ani jeden výbuch nikoho nezabil, policie po letech případ odložila bez vyjasnění, kdo za pumovými atentáty stál.

Name Day/Svatek

Yesterday : Lýdie Today : Radana a Radan Tomorrow : Albína After tomorrow : Daniel

Studna s Čistou vodou
Jarka Fricová Katarína Krnová

Katarínu mi představil měj kamarád před několika dny. Katarína Krnová je tanečnice, cho [ ... ]

Přečtěte si více
Ako to vidím ja alebo Submisívny feminizmus
M.M. AKO TO VIDÍM JA alebo Submisívny feminizmus

Feminizmus dneška má typicky preexponovaný charakter súčasných trendov.

Přečtěte si více
Styl Kiosk
Anna Koslová Styl Kiosk

Styl novinky a další ...

Přečtěte si více
Profil osobnosti: Niké Papadopulosová
Jen Maxa Niké Papadopulosová

Nedokážu si představit že bych jen natočila film a pak už do něj [ ... ]

Přečtěte si více
ZUZANA NAVAROVÁ & KOA - Barvy všecky
Michael KyselkaZUZANA NAVAROVÁ & KOA - Barvy všecky

Autorka a zpěvačka, kterou milují pódia besed, zahrad a dovedu si ji i s kapelou př [ ... ]

Přečtěte si více
Rozhovor Klára Nademlýnská
Marie Sommerová Klára Nademlýnská

Klára Nademlýnská pracovala od roku 1989 v Paříži jako návrhářka a modelistka střihů. V  [ ... ]

Přečtěte si více
Jak je New York?
Dan Levine Jak je New York?

New York nezažívá znovuzrození, jak tvrdí řada kritiků, ale za [ ... ]

Přečtěte si více
Pomáhám tělu i duši
Helena Chvojková MUDr. Vladislavem Dolgušinem

Když jsem si přečetla na tabuli před prodejnou zdravé výživy pobl [ ... ]

Přečtěte si více
Ostatní články

  "Since 1996 Think Magazine has been a catalogue of trendiness masquerading as deep thought, featuring investigative journalism and popular news and as a sociological resource for music, art, fashion, subcultures and the occasional crazy conspiracy theory..." (In Czech & English)

Be interesting. Think.