S Jakubem Špalkem nejenom o divadle...

Pražské magično se neskrývá jenom u Karlovy stezky. V historii ho vytvářely i stovky takových usedlostí na okraji centra, jako je Cibulka. Dnes už jich zůstalo jen málo a většina z nich v neutěšeném stavu.

Tato usedlost tu stojí od 14. století a původně se zde pěstovalo víno. V 16. století ji koupil rod Cibulkových z Veleslavínska a nazval ji Cibulkou. Po Cibulkových se tu střídali různí majitelé a k těm nejvýznamnějším patřil Leopold Thun Hohenstein, bývalý biskup sekularizovaného knížectví pasovského, ve kterém zastupoval moc světskou i církevní.

Prohlédněte si další fotografie Cibulka na našich stránkách Facebooku

Kromě jiného zavedl povinnou školní docházku a zrušil trest smrti, jakožto trest nekřesťanský, neboť nikdo nemá právo odebrat život druhému. Když byl zbaven církevní funkce, vzdal se i funkce světské a odešel dožít do Prahy. Koupil zde spoustu domů, například Thunův palác a také si pořídil letní usedlost Cibulku.

Leopold Thun Hohenstein patřil k nejosvícenějším osobnostem konce předminulého a začátku minulého století. Zval na Cibulku spoustu umělců, na tehdejší dobu velmi progresivních. Bydlel tu například Bergler, Práchner a další sochaři a výtvarníci. Leopold byl v Praze velmi populární, hodně investoval do vzdělávání dětí a obyvatelstva.

Na jeho pohřbu, v roce 1824, se shromáždily nevídané zástupy lidí. Leopold nechal Cibulku upravit do konečné podoby. Upravil také obrovskou přilehlou zahradu, vznikla zde roztodivná jezírka a exotické stavbičky, počínaje korejskými altánky, čínskou psí boudou a čínským pavilónem, který míval na vrcholu budhu s paraplíčkem se zvonečky, když vítr zesílil, rozléhala se zvonkohra celým údolím.

Po Leopoldově smrti Cibulka vyhořela, osiřela, až ji posléze vyvlastnilo město. Poslední rekonstrukce proběhly asi před 30 lety, ale velmi drsným způsobem, mnohé kamenné zdi byly poničeny zaváděním cínových trubek, žlaby pro koně byly, bez ohledu na historickou hodnotu, zality betonem. Říká se, že za komunismu byly na Cibulce konspirační byty Ministerstva vnitra, také slévárenská dílna Pražských uměleckých řemesel, autodílna a sklady Pantonu. Pro skutečnou záchranu usedlosti se neudělalo vůbec nic. Přesto její prostory zůstávají úžasně nabité energií.

Martin JuráčekTak pravil Martin Juráček, se kterým si o Cibulce povídám a který se snaží, aby alespoň zůstala stát. Líbí se mu organizovat originální akce na originálních místech. Během čtyř let Martinova působení na Cibulce se tu vystřídali umělci z celého světa, někteří i vícekrát. Konají se tu techno party, rockové a punkové koncerty, etno večírky, představení nejrůznějších divadel, probíhají tu diskuse, filozofické přednášky, autorská čtení a dokonce se tu jednou konalo i čtrnáctidenní setkání budhistických mnichů. Meditovali a pak v tichosti odešli.

„Baví mne lidi přivést do velice syrového nestandardního nepohodlného prostředí. Chci je vyrušit. Představení tu dostávají jiný rozměr, jiný význam. Objevuje se jiná dimenze. Na představení sem chodí někdy rodiče, někdy jejich děti. Někdy jdou společně. Baví mě to ukazovat i mimopražským, zvu je sem na výlet."

„Jak jsi se k Cibulce dostal?"

„Vždycky jsem chtěl dělat něco takového. Ukázal mi to tu jeden kamarád. Po revoluci tu dělali nějací lidé jakési večírky, pak tu nechali jen nepořádek a zmizeli."

„Kdo Cibulku vlastní?"

Nevím přesně od kdy, ale po revoluci ji vlastnila společnost Autoturist s.r.o. Nijak se tu neangažovali, říkali, že tu plánují hotel a že mají investora. Ale investor údajně odstoupil a Autoturist od roku 1993 tvrdil, že chce usedlost prodat. Dělali to ovšem velmi nešikovně. Dnes už usedlost nevlastní ani společnost Autoturist s.r.o., nýbrž akciová společnost z ní odštěpená jménem Cibulka s.r.o. Jsou to tři lidé z vrcholového managementu Autoturistu. Památkáři tvrdí, že se nejedná o záchranu statku, ale o to, aby spadl a s tím by připadl lidem ze společnosti Cibulka obrovský pozemek. Zní to hrozně, ale já s tím nemohu nic dělat. Je to na památkářích a státní správě, kteří mají dost starostí sami se sebou."

„Dobře, ale jak jsi získal povolení k produkcím?"

„První akce v roce 1993 podpořil Magistrát hlavního města Prahy. Ale tenkrát to trvalo jenom měsíc, uspořádali jsme nějaké akce a nastala zima. Takže se zavřelo a nevědělo se, co dál. Pak nám vyšel vstříc i Autoturist s tím, že si na Cibulce máme dělat, co chceme. Pokaždé s námi však uzavřel smlouvu jenom na rok. Doufali, že se objeví nějaký kupec. To nám velmi komplikovalo a komplikuje situaci, protože nemůžeme ani žádat o grant. To se vždy činí v listopadu nebo prosinci předcházejícího roku. A my jsme třeba dostali smlouvu až v dubnu.

Začarovaný kruh - nemáš včas smluvu - nemáš nárok ani na grant ani na podporu z Magistrátu. Možná je to na škodu věci, mohly by tu být mnohem hezčí a bizarnější věci, které si takhle nemůžeme dovolit. Ale možná je to dobře. Zůstane to v komorním duchu, v poklidné ambientní rovině, bez monstrózností. Někdy jsem obviňován, že svou činností zamlžuju nečinnost majitele. Ten pohled se mi nelíbí. Alespoň nějakým způsobem to tu žilo.

Nebýt toho, byla by dnes Cibulka v daleko horším stavu. Nikdy jsem netvrdil, že chci něco zachraňovat, nikdy na to zdejší kulturní činností ostatně nevydělám, jedná se o desítky miliónů korun, které by byly na rekonstrukci potřeba. Chtěl jsem jen zpomalit celkovou devastaci. Projekt, který jsem letos předložil majiteli, vyžaduje kromě nových umýváren a většího množství toalet i neustálou přítomnost správce v objektu, aby se alespoň zabránilo v činnosti těm, kteří si odsud odnášejí, co se jim hodí. Okapy, dveřní rámy, střešní tašky.

Jde mi jen o to, aby to nespadlo. Pokud se nepodaří majitele donutit, aby se k objektu začal chovat jako opravdový majitel, jde mi pak o to Cibulku alespoň zpopularizovat, aby si mladí lidé pamatovali, že v Praze existovala i taková nádherná místa, jako je tohle a nejenom ty ošklivý barevný baráčky v centru."

„Co se bude dít, když se s majitelem dohodneš?"

„Poslední květnový týden Cibulku jakoby znovu otevřeme. Měla by tu přibýt každodenně otevřená Zahradní osvěžovna neboli Garde Bufé Shabu. Podávat by se měly nejrůznější koktejly, nealkohlické nápoje a taky pivko. Plánujme komorní a poslechové večery, vážnou a etnickou hudbu. Samozřejmě koncerty a festivaly.

Pokud všechno dobře dopadne, bude se 26. června konat festival Rock pro Zelený tulipán. Zelený tulipán je čtenářský klub, který má každoročně festival. Tenhle je osmý v pořadí. Na Cibulce jich už několik bylo. A Rock pro Zelený tulipán je vlastně muzika pro čtenářský klub, takže je akce spojena s autorským čtením a letos dokonce i s 20. výročím existence časopisu Vokno.

Dále chystáme cikánský bál. Chci, aby si tu vedle velmi populární Věry Bílé zazpívali třeba ti chlapíci, kteží chodí po Václaváku - dva cikáni, jeden hraje na harmoniku, jeden na basu. A taky kapela Kame, kterou jsem objevil v jedné cikánské hospodě na Kladně. Byl bych rád, kdyby si sem přišel zahrát Vojta Lavička z Deep Sweden. Chci, aby to bylo skutečný a otevřený pro všechny.

V červnu tu bude také hostovat HaDivadlo s kabaretním představením Komediograf. Dále tu bude mít jedno ze svých úžasných představení Iva Bittová spolu s DJ Javasem, to je takový sympatický mužík."

„Zní to skvěle... "

„Vše se rozhodne 30. dubna. Jestli to bude takhle nebo jinak nebo vůbec. Ať už se stane cokoli, chtěl bych říci, že tu v průběhu předešlých akcí i mimo ně opravdu nezištně spolupracovalo a pomáhalo hodně lidí, kterým patří dík.

A pak bych chtěl něco vzkázat lidem, kteří se tvářili, že jim jde o záchranu Cibulky a aniž by měli opravdovou zkušenost, trousili kolem, že se tu dějí nějaké nepravosti, že sem lidé jezdí souložit a brát drogy a že tu nejsme žádoucí. Nevím přesně, co to bylo za lidi, ale rozhodně jsme jim vadili. Možná, že jsou to ti, kteří obnovují smetiště kolem statku. Přijďte mezi nás, máte-li nějaký lepší nápad, řekl bych jim. Uvítám ho, klidně vám s ním i pomohu. Pokud nepřijdete s ničím jiným než s negací, seru na vás zvysoka."

Takže takhle je to s Martinovým poselstvím. Procházíme se polorozbořeným statkem, padá na mne úzkost. Leopoldova čínská psí bouda je povážlivě nakloněna na stranu. Na stěnách nacházím malby a zbytky dekorací sloužící proběhlým akcím. Martin mi ukazuje, jak pracuje voda ve sklepě, na stěnách jsou mapy, je vidět, jak hladina pracuje.

„Tu vodu je potřeba odčerpat," říká Martin, „a to pravidelně, jinak se naruší základy domu a půjde to do kopru. V minulosti jsme nemohli ani nic spravovat. Nebylo to zahrnuto ve smlouvě." Začíná pršet a všechno vypadá ještě o trochu smutnější a ponurejší. Martin mě povzbuzuje:"Ale budu tu mít dva exoty papoušky, korely, takže to tu ožije!"

Není třeba příliš zdůrazňovat, čím by Cibulka mohla být a na jak nádherném místě se rozkládá. To asi mnoho z vás ví. Pokud ne, jeďte se podívat. Tramvaj číslo 7 nebo 4 na stanici Poštovka a pak následujte šipky směrem nahoru do kopce lesem. Nadýchněte se magična. Když píšu tento článek, ještě se neví, jak to bude s Cibulkou dál. Až ho budete číst vy, bude rozhodnuto. Mne v tuto chvíli nezbývá, než držet palce, aby majitel smlouvu podepsal a přistoupil na Martinovy návrhy na základní opatření pro záchranu usedlosti. Jestli vás výsledek zajímá, zavolejte k nám do redakce a my vám řekneme, jestli se ještě někde nějaká přání plní.

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 
•